HOME

Rozhovor pro zpravodajský server Velká Epocha

Marian Golis
(verze bez korekce)

 

1. Četla jsem vaše stránky o cestách, které jste podnikl, do končin, kam turisté běžně nejezdí…

Ano pro svá putování volím většinou místa, které jsou mimo turistický zájem. Hlavně proto, že mým cílem není památka či nějaký sportovní výkon, ale cesta samotná. Tomu také odpovídá způsob poznávání země. Cestuji místnímí dopravními prostředky, stravuji se v běžných pouličních jídelnách, přespávám v levných penziónech nebo u místních, atd.. Zkrátka se snažím splynout s místními, i když něco takového je ve skutečnosti samozřejmě nemožné. Myslím, že pouze reálná zkušenost umožňuje alespoň částečně pochopit život a kulturu toho kterého národa. A krom toho chci i zakusit na vlastní kůži, jaký je život v jiných částech naší planety. Člověk si pak mnohem více váží života vlastního.

2. Zajímavá byla část o městě Songpanu, ve které zmiňujete velké množství turistů, kteří jsou zároveň znechuceni svým vlastním výskytem, byznysem a omezeními. Jakých omezení se to týká?

V tomto případě jsem měl na mysli především přírodní rezervace Jiuzhaigou a Huanglong v severním Sečuánu, v jejichž případě dochází díky rostoucímu cestovnímu ruchu k silné komercializaci. Ale to je např. v Evropě či v Americe zcela běžný jev. Sečuán je velice atraktivní provincie plná historických památek a přírodních krás. Turistický ruch je samozřejmě významným zdrojem příjmů pro místní ekonomiky. Platí to obzvlášť pro rezervaci Jiuzhaigou, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Rezervaci jsem sám nenavštívil, mé informace jsou tedy pouze zprostředkované. Největším zklamáním pro většinu cestovatelů, kteří sem míří, jsou masy navštěvníků rezervace, především čínských turistů (až 7000 návštěvníků rezervace denně) a z toho vycházející zmiňovaná omezení. Na druhou stranu však nutno podotknout, že zklámání je vyváženo zážitkem z nádherné přírody. Vysoký růst domácí turistiky je však celočínský jev související se zvyšující se životní úrovní číňanů. Davy čínských turistů můžeme potkat již prakticky kdekoliv na světě.

3. Můžete nám říci více o pohostinnosti Tibeťanů v horské chýší, kterou jste navštívil nad městem?

Tibeťané jsou velice zvídavý, nebál bych se říci i zvědavý, přátelský a pohostinný národ. Při mém krátkém pobytu v Songpanu nešlo tedy o nic mimořádného. Při toulkách v kopcích nad městem Songpan jsem narazil na chýši pastevecké rodiny. Skromný příbytek o jedné místnosti velikosti asi 3x3 metry v jejímž středu bylo otevřené ohniště určené pro přípravu jídla a pro ohřev tibetského čaje. Podlaha pouze z udusané hlíny, v rohu jedná malá postel. Evidentně šlo o velice chudou pasteveckou rodinu. I když se jednalo jen o krátkou návštěvu, která vycházela z oboustranné zvědavosti, tak mne opět přesvědčila o tom, že místníse rádi podělí i o to málo, co mají. Byl mi tradičně nabídnut čaj a skromné občerstvení, a to navzdory tomu, že jsme si vůbec nerozuměli.

4. V Zoige jste přespal v hotýlku a pojedl v malém podniku, kde jste vyslovil obdiv, jak mohou vytvořit tak skvělé pokrmy v tak žalostných podmínkách … můžete přiblížit ty podmínky i druhy jídla?

Podmínky pro život jsou v mnoha oblastech skutečně velice těžké. Zejména jedná-li se o odlehlá či nehostinná místa. Život obyvatel se pak tomu také přizpůsobuje. Město Zoige (čínsky Ruoergai) leží v nadmořské výšce 3500 m.n.m. a oblast je obývána především tibetskými pastevci. Nicméně silný čínský vliv je znát i zde, ve městě je množství čínských obchodníků a podnikavců.

Do Zoige jsem přijel v podvečer, kdy se schylovalo k bouři. Město je prakticky zcela mimo jakýkoliv turistický ruch, proto i možnosti ubytování a stravování jsou zde omezené. Anglicky se nelze domluvit. Jídelna, kterou se mi podařilo objevit, byla svým vybavením velmi skromná - maximálně pro 12 lidí. Vzhledem k tomu, že anglicky nikdo neumí a jídelní lístek byl v čínštině, tak jsem si šel vybrat jídlo do kuchyně. Extrémně malá a zakouřená kuchyňka o velikosti zhruba 1,5 x 2 metry byla vybavena pouze krytým ohništěm a pár kusy černého značně opotřebovaného nádobí. Hygienické podmínky prakticky nulové. Obsluhu tvořila pouze jedna žena, která současně pokrmy i připravovala. Zručnost a rychlost s jakou ať již tibeťané tak číňané dokáží pokrmy připravovat je skutečně obdivuhodná. Přestože bylo v jídelně zhruba 8 hostů, všichni byly obsluženi velice rychle a jídlo bylo znamenité. Já jsem si dal mé oblíbené tibetské jídlo "Momo" - jsou to výtečné v páře vařené knedlíčky či taštičky plněné buď zeleninou nebo masem. Na jídelníčku však lze najít jídla jak tibetská tak čínská, nabídka je tedy velice široká - od jednoduchých polévek, přes různě upravené maso či zeleninu až po různé knedlíčky či taštičky. Přílohou jsou většinou rýže nebo nudle. Všudepřítomný zelený čaj je často zdarma.

5. V Langmusi jste byl svědkem ohromné tolerance tibetského buddhismu, kde na půdě buddhistických klášterů se nachází mešita čínských muslimů Hui…

Ano, součástí komplexu budhistického kláštera Taktsang Lhamo je mešita muslimské menšiny Hui. Mešita vypadá zcela jinak, než jak jsme zvyklí z muslimských zemí. Její architektura má veškeré atributy architektury čínské - barevná výzdoba, vyřezávané ornamenty, několikastupňovitá střecha, atd. Hui je nábožensky definovaná skupina etnických číňánů obývajících zejména střední a středovýchodní Čínu. Jedná se tedy o zcela jiné etnické skupiny něž jsou ujgurští muslimové (turkická etnická skupina) na západě Číny. Většinou tvoří uzavřené komunity. Dá se říci, že malé městečko Langmusi je takovým multináboženským místem, kde vedle sebe žijí budhisti a muslimové.

6. Můžete nám říci něco o minulosti a současnosti Hedvábné stezky?

Vzhledem k tomu, že hedvábná stezka začala vznikat v době římské říše zhruba v roce 115 př.n.l. a její délka činila kolem 8000 km (z čínského města Xian až do Říma) , tak její historie je velice bohatá. Protíná mnoho historických období a historických území. Sloužila k mnoha účelům (svůj název má pochopitelně od hedvábí, o které byl v Římě velký zájem, a které bylo hlavním obchodním artiklem v době vzniku Hedvábné stezky). Je to téma na tlusté knihy. Já osobně doporučuji knihu "Čína - dobrodružství hedvábné stezky" od Vladimíra Liščáka. Vzhledem k tomu, že sám nejsem historik, tak si na nějaké hlubší rozpravy na toto téma netroufám.

V každém případě ze slávy Hedvábné stezky těží mnoho zemí až do dnešní doby. Mnoho cestovatelů a turistů se vydává po stopách Hedvábné stezky, ať už objevovat staré památky, tak zakusit útrapy dlouhé cesty v nehostinných končinách a extrémních klimatických podmínkách. Hedvábná stezka překonávala vyprahlé pouště i vysoké těžko přístupné hory. Mezi města, která se nacházela na trase Hedvábné stezky patří námatkou například starověké město Yazd (Írán), Istanbul a Konya (Turecko), Buchara a Samarkand (Uzbekistán), Bamyan (Afhánistán), Pešávar (Pákistán), Kašgar (Čína), Turpan (Čína), atd.

7. Navštívil jste východní Turkestán - Ujghurskou autonomní republiku. U nás většina lidí zná palčivou otázku Tibetu, ale málokdo ví o existenci Ujghurů.

Osud Ujghurů je v mnoha ohledech podobný osudu tibeťanů. Bohužel však o nich ví jen málokdo. Ujghurové nemají žádnou světově uznávanou osobnost typu Dalajlámy a navíc jsou to muslimové, a těm bohužel doba nepřeje. Čína dělá vše proto, aby původní ujghurksá kultura byla maximálně potlačena. Hlavním nástrojem je přistěhovalectví. Ujghurská města se postupně stávají svým demografickým složením, architekturou, jazykem i náboženstvím čínskými městy. Ujghurové se tak stávají menšinou ve vlastní zemi. Já sám jsem v Kašgaru na vlastní oči mohl pozorovat přeměnu starého ujgurského města na moderní metropoli. Staré historické čtvrti jsou likvidovány, aby uvolnili místo moderní skleněné a betonové architektuře. Pro ujgury samozřejmě v těchto stavbách není místo. Jejich tradiční způsob života je postupně vytlačován z města na periferii. Centru města dominuje jedna z největších soch Mao Ce-Tunga na světě, která stojí na rozlehlém betonovém náměstí. Jejíha úloha je vcelku jasná - symbolizuje, kdo ovládá tento region.

Některé postřehy na toto téma jsou shrnuty i v tomto čánku http://www.blisty.cz/art/27402.html

8. Jaká byla vaše setkání s Ujghury a co jste se dověděl o jejich kultuře? Proč myslíte, že se o nich nemluví tak, jako o Tibetu? Jaká je jejich kuchyň a obyčeje?

Ujgurové jsou velice hrdý národ s dlouhou historií. Je to vlastně nejstarší známe turkické etnikum ve střední Asii. V historii několikrátk expandovali a vytvářili velké samostatné územní celky. Od 13. století se jejich území dobrovolně stalo součásí Čingischánovy říše, udrželi si však vlastní značnou autonomii a výsadní postavení (na rozdíl od Číny). Naposledy si vydobili ujgurové nezávislost v letech 1944-1949 jako republika Východní Turkestán. Od roku 1949 se po vstupu čínské lidové osvobozenecké armády však stává již součástí Číny jako Ujgurská autonomní republika. Ujgurové zůstali hrdým národem až dodneška. Příkladem je například typický ujgurský nůž, který je tradiční ozdobou každého ujgura. Ačkoliv mají ujgurové zakázano nosit u sebe zbraně, můžeme mnohé z nich stále vidět s tradičním nožem u pasu. Ujgurové se nevzdávají ani ostatních svých tradičních doplňků - každý muž musí mít na hlavě typicky ujgurskou čepičku, ženy naopak pestrý šátek. Ujgurové jsou si plně vědomi své národní identity, ostatně o tom svědčí jejich velice aktivní odbojové hnutí. To však často vedou i násilnými prostředky, které hraničí s terorismem (bombové útoky, apod.). To je pochopitelně odsouvá do pozadí za mírumiluvné tibeťany, kteří jsou tak světu pochopitelně mnohem sympatičtější. Je to škoda, protože ujgurové a čínská snaha o jejich asimilaci si zaslouží určitě stejnou pozornost.

Ujgurové se snaží udržovat stále svůj jazyk, obyčeje i svou kuchyni. Ta je poměrně skromná. Vychází zejména z toho, že ujgurové jsou muslimové a že obývají poměrně nehostinná území. Hlavní součástí je maso - skopové či jehněčí na rožni, poměrně tučné nudlové polévky ze skopového, knedlíčky či různé taštičky plněné masem. Velice oblíbené je sušené ovoce - zejména rozinky a sušené meruňky. Jídlo se často připravuje na ulici - ovce je poražena a maso putuje rovnou do kotle nebo na rožeň.

Ujgurové mají smysl pro humor. Moje setkání s nimi byla tedy téměř vždy úsměvná, a to navzdory tomu, že jsme si často nerozuměli. Ať už jsem si dával kebab v pouliční jídelně, smlouval na tržišti nebo cestoval autobusem, nikdy se to neobešlo bez smíchu nebo alespoň úsměvu.

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz