HOME

Tibet nebo Čína?

Marian Golis

Koho by nelákala návštěva Tibetu. Budhističtí mniši, chrámy a kláštery, vysoké hory, usměvaví tibeťané. Zkrátka zcela jiný život a jiní lidé, tolik vzdálení nám uspěchaným a civilizovaným evropanům. Jenže ono se snadno řekne "Tak si tam jeď do toho Tibetu, když se ti tak líbí". Skutečnost je ale taková, že to vůbec není snadné a už vůbec ne levné. Naopak. Pro ty, co se tak snadno nevzdávají, však nabízím zcela plnohodnotnou alternativu, která rozhodně nezklame.

Sedím na kopci nad tibetskou vesnicí Langmusi, kolem mne vlají ve větru barevné motlitební praporky a já se snažím uvěřit tomu, že jsem skutečně zde. Z údolí se ozývají dunivé zvuky dlouhých trubek. To se mladí mniši z kláštera Anduo Dacang Lamo učí hrát na tradiční tibetský hudební nástroj zvaný rag-dung a společně s dýmem z posvátných ohňů, který vychází z chrámů v údolí, na mne mají doslova blahodárné účinky. Zcela mne pohlcuje pocit uspokojení a radosti a v hlavě si přehrávám všechna ta malá dobrodružství, která mne cestou sem potkala.

Ano, jsem v Tibetu, ale nejsem v Tibetu, jsem v Číně, ale nejsem v Číně. Takže kde se to vlastně nacházím? Samotný Tibet tvoří autonomní území, jehož administrativní hranice jsou neprodyšně uzavřeny a přísně střeženy čínskou vládou. Vstup pouze na základě speciálního povolení, po zaplacení patřičných poplatků a pohyb po zemi značně omezen. Avšak Tibet není pouze tato zmiňovaná administrativně-územní jednotka. Na velké části území čínských provincií Sečuan, Činghai a Gansu, které se nacházejí v centrální Číně, se rozkládají rozlehlé tibetské oblasti, které jsou od nepaměti osídlena tibeťany. Ti zde žijí, udržují své tradice a praktiktují své naboženství. Vypravit se do těchto míst je mnohem snazší, levnější a časově méně náročné než návštěva samotného Tibetu. Jediné, co k tomu člověk potřebuje, je čínské vízum a letenka do Pekingu. A pokud se v Pekingu neztratíte a podaří se vám dokonce zakoupit jízdenku na vlak někam do vnitrozemí Číny, máte vyhráno. Pokud chcete navštívit tato tibetská území, doporučuji zakoupit si jízdenku buď do Čengdu (hl.m. provincie Sečuan) nebo do Lan-čou (hl.m. provincie Gansu).

Já se vydávám na cestu trvající dvacet osm hodin a dlouhou přes 2000 km do Chengdu. Pojedu sice rychlíkem, ale lístky na mne zbyly již pouze do té nejnižší cenové třídy. To znamená přeplněný vagón, šestice sedaček (tři proti sobě) a velice čilý ruch po celých dvacet osm hodin cesty.

Chengdu je desetimilonová metropole a jistě by zde bylo co objevovat po mnoho dnů. Já se však vzhledem k nedostatku času zdržuji pouze dva dny a spěchám dále na sever provincie Sečuan do městečka Songpan ležícího v nadmořské výšce zhruba 3000 m.n.m., prvního tibetského městečka na mé cestě. Tam se však lze dostat pouze autobusem. Silnice vede převážně podél řeky Min Jiang a prakticky celou cestu stoupáme. Bohužel převážná část této cesty je zrovna v rekonstrukci, což znamená častá čekání, špatně průjezdné nezpevněné úseky, střety s těžkou technikou. Cesta se tak z plánovaných 7 hodin protahuje na hodin 11. V Songpanu se zdržuji opět krátce, pouhé dva dny a pokračuji dalším autobusem do přestupního městečka Zoige a hned další den brzy ráno nasedám do autobusu jedoucího do města Hezuo. Domlouvám ještě s řidičem, aby mi zastavil až budeme u odbočky na Langmusi, tibetské vesničky ukryté v malebném údolí. Cesta vysokými horami je naprosto fascinující. Občas míjíme tibetské vesničky, v některých jsou lamaistické chrámy a téměř všude lze vidět tibetské mnichy v tradičně červeném oděvu.

Dalo by se říci, že cestování autobusem v Číně je vlastně takový zvláštní druh sportu. Nikdy nevíte jak to dopadne a pořádně vás to může vyčerpat. Na druhou stranu je to však neopakovatelný zážitek. Vše většinou začíná ještě před odjezdem, kdy je nutno sehnat lístky na autobus. Především na větší vzdálenosti se prodávají předem (i den až dva) na autobusovém nádraží. Stejně jako koupě jízdenky na vlak, tak i zakoupení jízdenky na autobus je zcela v režii prodejce lístků, který dokáže pocuchat nervy i zkušenému cestovateli. A stejně jako při cestování vlakem i zde platí - do poslední chvíle se nevzdávat, zachovat chladnou hlavu a nebát se. Jedině tak vždy nakonec odjedete autobusem, kterým odjet chcete. Vše je navíc ztíženo tím, že nikomu a ničemu kolem sebe nerozumíte. Můžete se setkat s autobusy různých kvalit, od modernějších strojů až po staré, rozmlácené vraky. Nehody jsou poměrně časté, zvláště prasklé pneumatiky. Je to dáno nejen stavem techniky a stylem jízdy, ale především také stavem místních silnic.

Nikdy jsem příliš nepochopil chování cestujících. Ti před odjezdem stále nastupují a vystupují, sedají si na různá místa a chovají se dost chaoticky. Zavazadla se většinou nakládají na střechu. Případně dovnitř autobusu. Cesta je většinou dlouhá a každý si tudíž sebou veze zásobu jídla, pití a cigaret. Případně zásoby dokupuje během cesty při zastávkách nebo na nádražích měst, kterými se projíždí a kde se kolem autobusů neustále motají prodejci všeho možného (především vařených vajíček, vaječných omelet, chleba, zmrzliny, piva, cigaret ...) a přes okýnka autobusů nabízí své zboží.

Chování cestujících v autobuse je zcela živelné. Zbytky jídla, flašky od piva a odpadky se házejí přímo na podlahu autobusu, takže za chvílí vypadá spíše jako pojízdná popelnice. To vše je přiživována nedopalky cigaret (kouření je v Číně povoleno prakticky všude, ale kouří pouze muži) a častými flusanci. Občas se někdo pozvrací. Dále je nutné podotknout, že prostor v autobuse je velmi omezený. Prostor na nohy, sedíte-li, je mimořádně malý (10-15 cm). Na významných místech tibeťané z okénka vyhazují stovky malých papírku s motlitbami. Na častých zastávkách se pokuřuje, nakupuje jídlo a svačí. Desetihodinová jízda rozklepaným a narvaným autobusem, plným bordelu, se tak může stát tvrdou zkouškou cestovatelských schopností.

Samotné Langmusi se musí vidět. Tohle malé tibetské městečko leží v nadmořské výšce 3300 m.n.n. v malebném údolí obklopeném ze severu a ze západu vysokými zelenými kopci, z jihu vápencovými skalami a z východu nádhernými skalními útesy. Zatím mimo hlavní zájem turistů a cestovních kanceláří. Město leží přesně na hranici mezi provinciemi Gansu a Sečuan. Obyvatele města tvoří především tibeťané, tibetští mniši žijící ve dvou zdejších klášterech, příslušníci čínských muslimů Hui a čínští Chanové. Muslimská mešita je dokonce součástí jedné z lamaserií. Dva budhistické klášterní komplexy jsou hlavními dominantami města. Obývá je celkem asi 1000 mnichů. Jeden z nich se nachází na sečuánské straně městečka (DaCang Langmusaichi). Nachází se v něm několik institutů, v nichž se mniši vyučují geografii, matematice, astronomii a tibetské medicíně. Komplex je tvořen více než deseti budhistickými chrámy, pagodami a stovkami příbytků samotných mnichů. Vše je rozeseto v zelených kopcích. Druhý klášter se nachází na straně provincie Gansu (Anduo Dacang Lamo) a je jedním z nejvýznamnějších klášterů v těchto oblastech. založen byl již v roce 1413 a přes 700 mnichů se zde vyučuje esoterickým tradicím (sútry), tantrickým vědám, astrologii, tradiční kultuře a tibetské medicíně. A stejně jako ten sečuánský je i tento tvořen množstvím chrámů, pagod, příbytků mnichů a všudypřítomných modlitebních mlýnků. Dokážu si představit, že bych zde strávil i celý týden. Pozorovat život prašných ulic, kde se mniši proplétají mezi motorkama a koňma mladých i starých tibeťanů.

Před svými krámky posedávají muslimští Hui s typickou čepičkou na hlavě a dlouhými bílými vousy, případně s obrovskými kulatými brýlemi na nose. Mezi tím vším pobíhají roztomilé děti a spousta domácích zvířát. Do okolních opuštěných hor, lze podniknout množství výletů či vícedenních treků. Dokonce si lze v městečku pronajmout koně. Horské masívy a údolí jsou liduprázdné a nabízí úchvatné scenérie, stejně jako úchvatnou přírodu plnou nám neznámých rostlin a živočichů.

Pokud budete mít "štěstí" můžete zde v Langmusi zažít i tzv. nebeský pohřeb. Je to jedno z mála míst mimo území Tibetu, kde se ještě můžete setkat s tímto tibetským způsobem pohřbívání mrtvých. Ten spočívá v rozsekání zesnulého na malé kousíčky, které jsou předhozeny orlům případně supům. Stejně tak jsou pak rozdrceny kosti, které poslouží také jako potrava těmto dravcům. Z mrtvého tak nezbude nic kromě věčné duše.

Brzy ráno jsem probuzen zvukem tibetských trubek a gongů, kterými jsou svoláváni mniši na motlitby. Pohled z okolních kopců v brzkých ranních hodinách, kdy údolí postupně zalévají první raní paprsky slunce, kouř stoupá z posvátných ohňů před budhistickými chrámy a zvuk trubek a gongů se rozléhá údolím, byl asi jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Zdejší mniši jsou přátelští a často mají snahu dát se s cizincem do hovoru. Někteří se i rádi nechají vyfotit, zvláště ti mladší.

Strávil jsem zde tři nádherné dny, má cesta bohužel musí pokračovat dále. Čeká mne ještě slavné město Xiahe s největším tibetským klášterem mimo území Tibetu, tibetské městečko Tongren a pak už jen nekonečné pouštní oblasti Ujgurské autonomní republiky Východní Turkestán. Autobus odjíždí v sedm ráno. Nádraží zde není, jízdenku kupuji den předem na zdejší hlavní křižovatce od pekaře, kterého jsem vyrušil od přípravy těsta. S myšlenkou, že do těchto končin se musím jednou vrátit nasedám do autobusu a vyrážím vstříc novým dobrodružstvím.

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz