HOME

Rytíři z průsmyku Šandur

Marian Golis
článek pro časopis Lidé a Země
(verze bez korekce)

Každý rok se to opakuje. Tisíce lidí se přesouvá do opuštěného průsmyku Shandur (Šandur) v severopákistánských horách. Někteří cestují i několik dní přes půl země, aby mohli být u toho. Průsmyk Shandur se na tři dny mění ve stanové, v prachu utopené, město čítající desetitisíce dočasných obyvatel. Toho kdo se dostavil čeká unikátní a nezapomenutelný zážitek.

Shandur polo festival

 

Historie

Pólo je údajně nejstarší týmová hra, kterou si člověk osvojil. Její původ není přesně znám, nicméně se předpokládá, že jako první ji začali hrát středoasijské kočovné kmeny někdy před dvěmi tisíci lety. Sloužila ke zdokonalení jezdeckých a bojových schopností vojáků. První písemné zmínky pochází z Persie z období 5.-6. století, odkud se pravděpodobně rozšířila také dále do Arábie a na východ do celé Asie. Pólo je také nazýváno hrou králů. První turnaj póla v průsmyku Shandur (3734 m.n.m.) se odehrál v roce 1936. S myšlenkou uspořádat turnaj právě zde přišel britský major Evelyn Hey Cobb. Podnětem byla ve 20. letech minulého století snaha tehdejšího vládce oblasti Mostuj o udržení jednoty území v horských oblastech mezi městy Chitral a Gilgit prostřednictvím turnaje v nejoblíbenější pákistánské hře - v pólu. Vrcholem turnaje je právě utkání nejlepších týmů těchto dvou měst. Průsmyk Shandur leží zhruba "na půli cesty" mezi nimi. Festival se koná každým rokem od 7. do 9. července a je provázen také festivalem folkových písní a tanců a dalšími sportovními kláními.

Pravidla

Hřiště v průsmyku Shandur je nejvýše položeným hřištěm na světě (3734 m.n.m.). Jeho rozměry jsou 55 metrů na šířku a 201 metrů na délku. Hřiště je ohraničeno kamenným "mantinelem" o výšce 60 cm. Pravidla se po staletí nezměnila, to znamená, že nejsou žádná. Hraje se celkem 60 minut s krátkou přestávkou po 30 minutách hry. Každý jezdec má nárok pouze na jednoho koně pro celé utkání. Přestávky během hry nejsou povoleny s výjimkou vážných zranění jezdce nebo jeho koně. Každý tým má šest hráčů. Pokud musí nějaký hráč z vážného důvodu opustit hřiště, opouští ho také jeho protivník se stejným číslem. Po každém gólu se mění strany, skórující hráč uchopí míč a v plném trysku s ním na koni uhání k půlicí čáře, u níž míč vyhodí do vzduchu a snaží se ho holí co nejsilněji odpálit k brance soupeře. Pokud míč kdykoliv během hry opustí hrací plochu, musí ho někdo z diváku okamžitě vhodit do hřiště. Rozhodčí neexistuje. Hra samotná je tedy velice náročná a nebezpečná. Jezdci a koně se pohybují velice rychle, prudkými údery holemi nebo míčem jsou často zasaženi nejen koně, ale také jezdci. Dopravit se na toto místo není jednoduché pro koně ani jejich jezdce, terén je drsný a vzduch obsahuje nižší množství kyslíku, tempo hry je velice rychlé. Kombinace všech těchto faktorů má za následek častá zranění jezdců nebo dokonce i smrt koňů. Turnaje se účastní 6 týmů, po třech z každé strany průsmyku. Vyvrcholením je utkání nejlepšího týmu z Gilgitu a z Chitralu.

V severním Pákistánu je to vlastně nejvýznamnější společenská událost roku. Shandur polo festival nebo také Šandur polo turnaj. A tak i já se z Prahy vydávám na dlouhou cestu do odlehlého průsmyku v nedostupném pohoří Hindúkuš. Rád bych stihnul alespoň finálový zápas, který celý festival v posledním dni uzavírá. A protože vyrážím se značným zpožděním, čeká mne nelehký úkol. Krom toho, že měsíc před odletem již nelze sehnat přímé letenky do Pákistánu a jsem nucen na cestě do pákistánského Lahore přestupovat v Moskvě a v Dilí, tak musím cestu z východopákistánského Lahore do Šandurského průsmyku v horách na severozápadě země zvládnout během 16 hodin. Přitom běžným časovým intervalem pro absolvovaní takto dlouhé a náročné cesty do hor jsou minimálně 2 celé dny. Nejdříve je nutné přepravit se z Lahore do 450 km vzdáleného Peshawaru u afghánských hranic, odtud dalších 300 km do města Chitral na severu v nepřístupných horách a dále po horských silnicích do 180 km vzdáleného průsmyku. Navíc jsem v Pákistánu nikdy nebyl, nemám žádné rezervované jízdenky ani letenky a nikdo zde na mne ani nečeká. Ještě dva dny před oním finálovým zápasem si v letadle z Prahy do Moskvy vůbec nejsem jist, zda svého cíle dosáhnu včas nebo ho nedosáhnu vůbec.

Letadlo z Dilí přistává na Lahorském letišti přesně podle letového řádu. Je to jediná ze dvou linek mezi dvěmi znepřátelenými zeměmi (ta druhá je na trase Dilí - Islamabád). Je osm hodin večer, v těchto končinách již tma. S taxikáři dlouho nediskutuji a cenu za odvoz na autobusové nádraží udávám já. Mířím na nádraží společnosti Daewoo. Po Pákistánu lze cestovat s různými společnostmi za různé ceny. Ty jsou většinou extrémně nízké a tomu také odpovídá kvalita autobusů. Jsou často bez oken a slouží už desítky let. Pokud však spěcháte a hodláte si užít trochu pohodlí, vyhledejte nádraží společnosti Daewoo. Přestože ceny jsou u této společnosti podstatně vyšší něž u jiných, tak pro našince jsou pořád velmi nízké. Nejenže budete v cílové stanici včas, ale ještě se svezete luxusním klimatizovaným autobusem, kde se o vás bude starat půvabná pákistánská stewardka . Shlédnete některý z amerických akčních filmů a v ceně je také jídlo a neomezené množství nápojů. Při nástupu do autobusu dokonce musí cestující projít bezpečnostní prohlídkou téměř jako na letišti. Já bych rád stihnul některý z nočních autobusů jedoucích do vzdáleného Peshawaru. Bohužel je pátek (pro muslimy neděle) a navíc nějaký svátek. Zájemců o koupi jízdenky je tedy nepoměrně více než sedadel v autobuse. Lépe řečeno všechny jízdenky jsou již dávno před odjezdem rezervované. Naštěstí je zde stále šance, že si někdo jízdenku 15 minut před odjezdem autobusu nevyzvedne a bude tak možno o ni svést boj s ostatními zájemci. V tlačenici jsem jediný, kdo nemá dlouhé vousy a typicky pákistánský šalvár kamiz - oděv tvořený širokými kalhotami a až po kolena prodlouženou košilí. Našinec by zkrátka řekl pyžamo. Moje odlišné vzezření a vůbec moje přítomnost v těchto místech má na některé naštěstí tak paralyzující účinek, že zapomínají, proč jsou vlastně tady. V "nerovném" souboji se mi tak daří ukořistit jednu z mála volných jízdenek, která mi zaručuje, že za svítání se budu moci pokusit svést další boj. Tentokrát o letenku z Peshawaru do zmiňovaného Chitralu.

Pokud chci být totiž v průsmyku včas, nezbývá mi nic jiného, než riskovat. Autobusem by cesta do Chitralu trvala minimálně 12 hodin. Letadlo typu Fokker pákistánské společnosti PIA je tamtéž za 45 minut. Pravdou je, že občas vůbec nevzlétne (ať už kvůli nepřízni počasí v horách nebo kvůli technickým problémů), občas spadne (tak jako se tomu stalo o dva dny později), ale hlavně jsou téměř vždy veškeré letenky dlouho předem rezervované. Tak tomu je pochopitelně i tentokrát. A tak už v šest hodin ráno, téměř dvě hodiny před odletem, otravuji úředníka pákistánských aerolinek na peshawarském letišti a snažím se ho přesvědčit, že já se dnes za každou cenu musím dostat do vzdáleného Chitralu. Chvíli mne nechává čekat, ale nakonec spolupracuje. On zvedá telefonní sluchátko, já platím padesát dolarů za letenku. Dohoda je taková, že pokud se někdo nedostaví, mohu letět. V opačném případě mám smůlu. I tentokrát mi štěstí přálo. V časných ranních hodinách tak mohu z okýnka malého letadýlka pozorovat vzdalující se afghánsko-pákistánskou metropoli - miliónový Peshawar.

Těsně před přistáním musí pilot letadlo vmanévrovat do chitralského údolí, které je sevřeno mezi pětitisícové vrcholky jižního Hindúkuše. Dvacetitisícový Chitral je hlavním městem stejnojmenného distriktu ležícího v severozápadním koutě Pákistánu při hranicích s Afghánistánem. Naše přistání je hladké, nicméně v mé situaci je načasováno na nevhodný okamžik. Stejný nápad jako já měl i pákistánský prezident Parvíz Musharaf. Také on by se rád dostal do průsmyku Šandur na finálové utkání v pólu. Tak významná je to událost! Kdo sleduje mezinárodní politické dění, ví o koho se jedná. Parvíz Musharaf je prezidentem nestabilní země obklopené nevyzpytatelnými sousedy (Írán, Indie, Afghánistán, Čína), země, která je útočištěm nejrůznějších militantních skupin a hnutí, země spolupracující se Spojenými státy. Proto i bezpečnostní opatření provázející jeho návštěvu této oblasti jsou velice přísná. Pro mne to znamená další problémy. Jakýkoliv pohyb dopravních prostředků po městě je zakázán. I přesto se mi po chvíli daří najít řidiče, který mne a dalších pět cestujících dostane do města. Město je plné policistů a po zuby ozbrojených vojáků. Všechny obchody, tržiště a jídelny jsou zavřené. Ulice jsou plné zvědavých lidí. Dokud prezident bude na území města, nesmí žádné vozidlo opustit Chitral. Až po poledni, po čtyřech hodinách mého čekání, prezident Musharaf projíždí centrem v ozbrojené koloně vojenských džípů a já mohu pokračovat ve své cestě do průsmyku Šandur.

Z Chitralu do Šanduru je to již "pouhých" 180 km. Vzdálenost, kterou lze v našich podmínkách překonat za dvě hodinky. Zde je nutno počítat se 7-9 hodinami. Rychlost přesunu závisí na mnoha faktorech, jimiž jsou především počasí, zručnost řidiče, technický stav vozidla a v neposlední řadě počet spolucestujících. Asfaltová cesta po úbočí skal vede pouze do 70 km vzdáleného městečka Buni. Dále již pokračuje pouze prašná cesta. Díry, kamení a všudypřítomný prach jsou tím nejmenším, co člověka uvádí do stavu neustálého napětí. Mnohem horší jsou prudké nezpevněné srázy vysoko nad divokou hučící řekou, nevyzpytatelné zatáčky a střety s vozidly jedoucími v protisměru, kdy řidič na úzké cestě balancuje na hraně skalních útesů. Adrenalin z jízdy je kompenzován fascinujícími výhledy. Sytě zelené údolí řeky Mastudž kontrastuje s vysokými, holými a vyprahlými horami, které se tyčí až do výšky šesti tisíc metrů. Mnohé z vrcholků jsou pokryty bílým sněhem a ledovci. Dokonalou kompozici barev a tvarů dotváří azurově modré nebe s nízko posazenými bílými oblaky.

Po osmi hodinách jízdy se před námi otevírá rozlehlá pláň uzavřená vysokými horami. Jsem v nadmořské výšce 3740 m.n.m. v průsmyku Shandur. Pokud do těchto míst přijedete kterýkoliv jiný den v roce, naleznete pustou leč překrásnou pláň s horským jezerem uprostřed, vedle kterého se nachází opuštěné hřiště póla s opuštěnými tribunami. Občas tudy prožene svá stáda nějaký ten horský pastevec, občas prašnou cestou skrz průsmyk projede nějaký ten jeep nebo autobus společnosti NATCO, který obden pendluje mezi městy Chitral a Gilgit. V těchto dnech zde však panuje čilý ruch. Automobilů jsou zde stovky a lidí desetitíce. Mračna prachu se zvedají nad krajinou a masy lidí se zde snaží nějak přežít. Uprostřed opuštěných hor celý výjev působí jako zjevení, tisíce lidí odnikud. Shandur polo festival je v plném proudu a já se po dlouhé a strastiplné cestě stávám jeho součástí. S rychle zapadajícím sluncem a přibývající tmou nemá cenu již něco podnikat. Pronajímám si za pár rupií jeden stan na okraji tábora a s pocitem naprostého štěstí a uspokojení, že mám tu dlouhou a nejistou pouť z Prahy až sem do místa, kterému se říká "horský hřeben na rozhraní Nebe a cesty do Pekla", za sebou.

Teprve až ráno mohu za východu slunce žasnout, kde se to nacházím. Zasněžené vrcholky okolních velikánu dosahují výšek od 5000 do 6500 m.n.m. Nejvyšším z nich je západně položený Buni Zom (6541 m.n.m.), který se v paprscích vycházejícího slunce krásně odráží od klidné hladiny jezera, které se nachází v těsné blízkosti mého stanu. V dálce za jezerem se pomalu probouzí dvacetitisícové stanové město. Začíná poslední den festivalu, den plný očekávání velkého finále, den plný slávy, ale také den utopený v mračnech prachu.

Veškeré problémy, které by mě dnes čekali, za mne řeší Tadž (Taj). Sympatický pákistánský dobrodruh pocházející z jednoho z údolí Kailašů, kde vlastní malý dřevěný hostel. Nejenom že řeší můj problém, jak se dostat ke stadionu, který je od mého ležení vzdálen 2 km, ale také mi pomáhá s úschovou zavazadel a slibuje, že mne dostane na tu nejlepší tribunu a zajistí mi odvoz zpátky do Chitralu. Na pokyn Tádže naskakujeme do jednoho z džípů, kterých již v tuto chvíli křižuje průsmykem skrz naskrz desítky až stovky. V mračnech prachu míříme k hlavnímu stanovému městu. To je tvořeno stovkami stanů a přístřešků všech možných tvarů a velikostí, postavených kde se dá. Mezi nimi vynikají větší stanové objekty, které slouží jako improvizované jídelny nebo čajovny. Množství podnikavých obchodníku využívá příležitosti a své stany mění v provizorní obchody se základními potravinami, nápoji, zeleninou, oděvy, botami či náhradními díly pro motorky a automobily. Vše je pokryto silnou vrstvou prachu a to se týká také lidi. Ti kteří jsou zde nejdéle připomínají spíše usmívající se pekelné bytosti - často jim v černém obličeji svítí pouze zuby a oči.

Zbývá asi hodinka do zahájení ceremoniálu před finálovým utkáním. Snad všichni, kdo se v tuto chvíli nachází v průsmyku Shandur jsou na nohou. Každý chce být finálovému utkání přítomen, každý chce zaujmout to nejlepší místo na tribunách. Tribuny jsou v podstatě rozděleny na tři části. Západní tribunu tvoří vlastně jen vyvýšený pahorek a je určen většině mužských diváků. Nalevo od ní je v rohu hřiště další pahorek, který slouží jako tribuna pro ženskou část - žen je zde pochopitelně podstatně méně než mužů. Východní hlavní tribuna má podobu skutečné kamenné tribuny a je určena jen pro vybrané navštěvníky.

Letos na finálové utkání zavítal také pákistánsky prezident, což z tohoto svátečního dne dělá ještě mimořádnější událost. Tomu také odpovídají bezpečností opatření. Přece jen jsme v nestabilní zemi a v okolních horách směrem k afghánským hranicím údajně operují jednotky Al-Kajdy. O bezpečnost se starají stovky ozbrojených vojáků a členů nejrůznějších policejních jednotek. Nad krajinou přelétají helikoptéry. Ve vzduchu je cítit napětí a vzrušení současně. S Tadžem se probíjíme ke vchodu na tu nejlepší část tribuny, přímo k samotnému prezidentu. Nejsme sami, navíc u vchodu hlídají přísné policejní kontroly, které se v tlačenicích snaží udržet pořádek a podle jakýchsi seznamů kontrolují totožnost zájemců o místo. I přes chaos a tlačenice se nám s Tádžem daří proniknout skrze kontroly a obsadit ta nejlepší místa, která sdílíme s pákistánskými žurnalisty a televizními štáby.

Dlouho se čeká na prezidenta. Bez něj samozřejmě nemůže být slavnostní událost zahájena. Vedle stadiónu postupně přistává a zase vzlétá několik helikoptér, které vše v okruhu stovek metrů zahalují do temně hustých mračen zvířeného prachu. Před polednem celá slavnost začíná. Na zahajovací ceremoniál byli pozvání nejlepší rogalisté a paraglydisté z celého světa a z okolích pětitisícových vrcholků se vrhají do kotle Shandurského průsmyku. K desetitisícovému davu pak promlouvá ministryně turismu Nilofer Bakhtiar a následně pak samotný prezident Musharaf. Diváci jsou nadšeni a provolávají slávu prezidentu i celému Pákistánu.

Jezdci i koně jsou již připraveni a netrpělivě přešlapují na hřišti. V průsmyku, kde v noci teploty klesají až na -10 °C a ve dne na +40°C, pobývají již několik dnů. Vzhledem k tomu, jaký fyzický výkon je čeká, je nutná jejich aklimatizace. Nehledě na to, že do vysokých hor přišli po několikadenním putování "po svých" a stejně tak budou muset odejít. Plemena koní (pakistánské plemeno pandžábského koně anebo plemeno afghánského pony Badakshahi) jsou vyšlechtěna křížením himalájských horských poníků a anglických plnokrevníků.

Zápas je zahájen, diváci netuší jak dramatický bude jeho průběh. Tempo hry je velice rychlé a v první půli ho udávají hráči Gilgitu. Po první půli zápasu vedou 5:3. Během krátké přestávky utírají pomocníci schvácené koně a hráči si vyměňují opotřebované hole. Druhá půle se odehrává v ještě rychlejším tempu než ta první. Tým Chitralu vyrovnává na 5:5 a skóre se přelévá ze strany na stranu. Konečný stav po šedesáti minutách hry je 6:6. Takové skóre je však nepřístupné. Ve společném konsensu hráčů, čestných hostů a několikatisícového davu je rozhodnuto, že zápas bude nastaven o 10 minut. Nastavených deset minut urputného boje končí opět za nerozhodného stavu 7:7. Co dál? Hráči, ale především jejich koně, jsou na pokraji svých sil. Chvíli se diskutuje, zda zápas nerozhodnout hozenou mincí. To je však nepřijatelné řešení jak pro hráče, tak pro početné publikum. Bude se tedy hrát dalších deset minut. Jezdci do hry vrhají své poslední zbytky sil. Závěr zápasu je navíc zdramatizován, když na jednom z pahorků, které tvoří tribunu, dochází k události, při níž na okamžik všem přítomným ztuhne krev v žilách. Celý dav diváků se v panické hrůze rozestupuje a rozbíhá se tryskem do všech stran. Stovky diváků s hrůzou běží přímo do hřiště mezi bojující hráče. Nikdo neví, co se děje. V prvním okamžiku to vypadá na teroristický útok. Někteří diváci utíkají opačným směrem do hor a už je nic nedokáže zastavit. Po chvíli se situace uklidňuje a hráči dohrávají dramatický zápas, který nakonec končí vítězstvím týmu z Chitralu, 9:7. Radost hráčů i publika je upřímná a na hřiště vstupuje pákistánský prezident, aby předal hlavní cenu vítězům a zatančil si s nimi vítězný tanec.

Festival v Šandurském průsmyku končí. Nejvýše položené hřiště póla na světě zůstane mezi horskými velikány opuštěné zase další rok. Začíná poslední fáze festivalu . Přesun desetitisíců Pákistánců dolů do údolí ať už směrem na západ do Chitralu nebo na východ do Gilgitu. Obchodníci se snaží prodat poslední zbytky zboží. Tábor se mění v mraveniště. Nakládají se auta, bourají se stany, shání se doprava, džípy popojížději z místa na místo, lidé se zdraví a loučí. I já se loučím s průsmykem. Oč byl můj pobyt kratší, o to byl intenzivnější. Nasedám do jednoho z džípů jedoucích do Chitralu a s prachem v očích i v objektivu fotoaparátu sleduji z okýnka skutečný exodus. Kolona stovek aut, motorek i pěších pozvolna sestupuje horskou silnicí dolů do údolí. Džípy jsou doslova obaleny lidskými těly. Celá cesta až do 180 km vzdáleného Chitralu se ponese ve znamení rychlé jízdy po nezpevněném povrchu, divokého předjíždění a balancování na okrajích hlubokých strží a překonávání říčních koryt a úzkých mostů přes divokou řeku Mastudž. Zvednutá mračna prachu nad kolonou vozidel mezi průsmykem Shandur a městem Chitral připomínají dlouhého hada, který svým pohybem kopíruje úbočí hor nad zelenými údolími. Každým rokem si tato divoká jízda nebezpečným terénem vyžádá i své oběti.

Já jsem rád, když se před setměním loučím s mým řidičem a vysedám před hotýlkem Al Farooq v Chitralu. Zážitek, který mám za sebou byl natolik intenzivní, že v mé paměti zůstane až do konce života. Jen po pár dnech strávených v této kontroverzní zemi je mi jasné, že zde nejsem naposledy. Otevřenost a pohostinnost místních obyvatel, panenská příroda velehor a každodenní adrenalinové zážitky uspokojí každého dobrodruha. Stačí už jen smýt ze sebe vrstvu prachu z předchozích dnů a vydat se vstříc dalším zážitkům a dobrodružstvím, o něž v této zemi rozhodně není nouze. Vítejte v Pákistánu - v zemi čistých!

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz