HOME

Kolik má Čína Tibetů

Marian Golis
článek pro Britské listy

Svět Číně neskonale věří. Francouzský prezident neváhá obléct Paříž do rudé, jen aby se dostatečně zalíbil vzácné čínské návštěvě, která (kamkoliv) přichází s příslibem miliardové obchodní spolupráce. Svobodný trh roste v Číně pod dohledem totalitní vlády jako po dešti. Svět se naučil rychle mluvit o Číně v ekonomických číslech, která jakoby překrývají skutečnosti, za kterých vznikají. Je-li ještě alespoň sem tam v souvislosti s Čínou řeč o porušování lidských práv, je to už pomalu odumírající snaha poukázat na okupaci Tibetu. O tom, že v Číně je takových Tibetů více, se „ze slušnosti“ raději ani nemluví. Snad aby to nekazilo dojem z rostoucích červených čísel čínského trhu.

Sin-ťiang, Ujgurská autonomní oblast, Ujgurstán, Čínský Turkestán nebo Východní Turkestán, kterýžto název používají ujgurští separatisté? Jaký je vlastně správný název tohoto území, které je nutno hledat v pouštních oblastech západní Číny?

Se svými 1,62 mil. km2 je největší autonomní oblastí v zemi (celá 1/6). Možná i proto se čínský rudý drak nehodlá tohoto těžce získáného území jen tak vzdát. Přestože se jedná o území velice nehostinné, rozkládající se převážně v polopouštních a pouštních oblastech Taklamkan, je pro jihoasijského hegemona z mnoha důvodů velice lákavým a chutným soustem.

Cestovatel ve vlaku ze severně položeného Urumči, hlavního města provincie, do Kašgaru na jihozápadě, žádné vnitřní politické tlaky necítí. Vlak je čistý a čínská obsluho úslužná. Výhled z okýnka naplňuje romantické představy středoevropana o dálných exotických zemí. Vyprahlá poušť, vyprahlé hory, sem tam oáza a daleko na západě zasněžené vrcholky pohoří Ťian Šan. Cestovatel si cestu náležitě užívá v pohodlném čtyřlůžkovém kupé a nic mu nechybí. Ve vlaku je sice možné za malý peníz nakoupit prakticky jakékoliv občerstvení od pendlující obsluhy, traveler má ale svoje zásoby. Oblíbené instantní polévky v maxi provedení ve velkých plastikových miskách, které jsou mimochodem výtečné, nějaké ty sušenky, dvě vakuově balená černá kachní vejce, jeden vakuově balený párek, cigarety a vodu. S těmito v Číně snadno a velmi levně dostupnými ingrediencemi lze přežít jakoukoliv cestu. Snad jedině představa, že vlak projíždí Čínou, nesvobodnou zemí se svobodným trhem, může poučenému cestovateli kazit celkový dojem.

Vlak přijíždí do Kašgaru. Kašgar je významným ujgurským městem v tom nejzápadnějším koutě Číny. Důležitým středobodem byl už na Hedvábné stezce. Býval poslední nebo první zastávkou před přechodem vysokých hor nebo pouště. Hedvábná stezka již neexistuje, město však ze svého historického postavení žije dodnes. Lépe řečeno, snaží se z něj profitovat vzdálená vláda v Pekingu. Stejně jako celý Sin-ťiang i Kašgar je jednou z cílových stanic expanzivní čínské politiky, která se nezastaví před ničím.

Co všechno může být Čína

Území Sin-ťiangu bylo vždy horkou půdou. Sousedství velkých mocností, jakými jsou Rusko a Čína, a současná přítomnost mnoha národnostních minorit (nejpočetnější jsou Ujguři, Kazaši, Chuejové, Kirgizové a Mongolové, dále pak také Tadžikové, Uzbekové, Tungsiangové, Mongoři, Dauři, Salaři, Tibeťané atd.), mělo za následek časté a vleklé spory o toto území. Přesto se místním obyvatelům v dějinách několikrát podařilo dosáhnout samostatnosti a nezávislosti a alespoň na chvíli dát vzniknout samostatnému státu s názvem Východní Turkestán. Budování vlastní národní identity Ujgurů, obyvatel tohoto území, nebylo vůbec jednoduché, avšak podařilo se.

Vše bohužel vzalo za své v padesátých letech, kdy se Východní Turkestán stal jednou z provincií Číny. Nezabránila tomu ani odlehlost země, ani odpor obyvatel, ani naprostá odlišnost národnostní, kulturní, náboženská i sociální. Ujgurové jsou potomci mongolských kočovníků a současně potomci původního indoevropského obyvatelstva Tarimské pánve žijícího zde stovky let před naším letopočtem. Ujgurové jsou muslimové. Ujgurové mají svůj jazyk, který má turkický původ, a používají arabské písmo. Ujgur má s Číňanem společného asi tolik jako Slovan s Mongolem.

Teplota v Kagaru je přijatelná, odhaduji kolem čtyřicítky ve stínu, ale přesto stále dostatečně vysoká na to, abych se člověk krosnou na zádech v ulicích města pořádně zapotil. Kašgar si po dlouhá staletí zachovával svůj osobitý ráz s atmosférou až tajemného středověkého města. Tu mu dodává i proslulý nedělní trh s hospodářskými zvířaty. Údajně největší a nejrušnější ve střední Asii.

Už cestou k hotelu, který jsem si vybral pro svůj pobyt, přemýšlím o zmíněné tajemnosti a středověkosti města. Kašgar ale projevuje veškeré kontrasty velkoměsta 21. století. Velké křižovatky plné aut, vysoké budovy ze skla a betonu, moderní obchodní a hotelové komplexy. Oproti kulturní a etnické odlišnosti původního obyvatelstva překvapují ulice plné Číňanů. Pravda, sem tam se mihne nějaký ten oslík nebo „tajemný“ Ujgur s typickým plnovousem a tradiční čapkou na hlavě. Působí však, jako by sem pouze zabloudil.

A není to jen dojem na první pohled. Velký hotel na okraji centra ubytovává kromě dobrodruhů také obchodníky, kteří signalizují, jak blízko je odsud Pákistán. V některé z mnoha čínských jídelníček lze naslepo objednávat v čínském menu. Po měsíci cestování Čínou je to už celkem jedno. Při tomto jídle se dá dost dobře pochybovat o tom, jestli se zde vůbec dají najít nějaké známky života Ujgurů, obyvatel této země. Jsou to pochyby oprávněné.

Zahušťování čínského betonu

Už desítky let v Sin-ťiangu probíha likvidační proces, kterému se mimo Čínu říká „zahušťování cementu“ popřípadě „přidávání písku do betonu“. Pro Čínu má totiž Sin-ťiang i přes svou přírodní nevlídnost tři zásadní významy. Za prvé jeho připojením k zemi rozšiřuje Čína svoji mocenskou působnost, především směrem k obávanému „soupeři“ Rusku, a upevňuje své postavení ve středoasijském regionu. Tomuto významu neubral na vážnosti ani zánik Sovětského svazu. Za druhé Sin-ťinag nabízí velké zásoby ropy, zemního plynu a nerostných surovin, které nelze nechat ležet ladem. A za třetí Si-ťiang představuje obrovské a velice řídce osídlené území, kam lze „uklidit“ čínské populační přebytky. Zahušťování cementu se v praxi projevuje snahou o úplnou asimilaci původního ujgurského obyvatelstva. A to za každou cenu.

Čínská vláda ukazuje, že její síla je v tom, jak skvěle a sofistikovaně umí používat moc a kulturní násilí. Uvědomuje si, že udržování národní, kulturní či náboženské identity by mohlo vést k případným separatistickým choutkám. A takové choutky, ať již jsou násilné či zcela legitimní, jsou zde okamžitě ostře potlačovány. Potlačována je vlastně jakákoliv nevole vůči čínské „invazi“. A to bez ohledu na lidská práva každého jednotlivce.

Účinným prostředkem k dosažení čínských cílů je právě podpora přistěhovalectví. Stále více čínských přistěhovalců, kteří jsou vládou podporováni v expanzi do Si-ťiangu, má za následek fakt, že Ujgurové se pomalu stávají menšinou ve své vlastní zemi. Paralela Tibetu. Přestože čínská vláda proklamuje, že úředním jazykem je kromě čínštiny také ujgurština, málokterý z čínských úředníků tento jazyk ovládá. Jednání z úřady je tak pro Ujgury velmi náročné, nebudou.li používat čínštinu. Čínské podniky a továrny zaměstnávají raději Číňany. Na školách se vyučuje čínsky. Ujgurové se tak postupně dostávají na okraj společnosti.

Je smutné, že objevovat lze už jen střepy ujgurských artefaktů. Ale i ty většinou „pod dohledem“ čínských symbolů moci.

Na opačném konci centra metropole by měly být zbytky opevnění starého města. Cestou k němu nemůže uniknout pozornosti velké hlavní náměstí. Vévodí mu totiž socha „hrdinného“ vůdce Mao Ce-Tunga. Údajně jedna z největších v Číně. Zřejmě aby bylo jasno, kdo je zde pánem. Mao má předpaženou ruku s rozevřenou dlaní. Jako by naznačoval, kam se má nechtěná menšina i se svými zvyklostmi ubírat. Proti Maovi posilněnému rostoucím tržním hospodářstvím nemají šanci.

Zbytky opevnění starého města na opačném konci centra nejsou. V turistickém průvodci ano. Místo hradeb zaujme pozornost jiný monument. Přesně tam, kde průvodce ukazuje hradby, je krátký betonový tunel napojující se na hlavní magistrálu města. Nad tunelem je navršen umělý pahorek Na svazích pahorku se pasou betonove ovce a na vrcholku se nachází obří kolo zvící velikosti desetipatrového domu. Pod touhle atrakcí je parčík v čínském stylu, který se nachází hned v těsné blízkosti starého města. Je to k smíchu i pláči zároveň. Betonové prostranství, po levé ruce se tyčí zmiňovaný kopec s betonovými ovcemi a gigantickým ruským kolem, po pravé ruce čínský parčík s jezírkem, vzadu hlavní magistrála a vepředu stará středověká ujgurská čtvrť v likvidaci. Uprostřed toho plácku, jako poměrně logické vyjádření ryzí absurdity, korunuje celkový dojem z neuvěřitelné podívané sousoší Sněhurky a sedmi trpaslíků v nadživotní velikosti. Sousoší Sněhurky a trpaslíků, kteří stojí na - jak jinak - betonových pařezech.. Mao, ruské kolo, betonové ovce a betonová Sněhurka jsou směšné, ale velmi účinné prostředky, jak si poradit se zbytečnou kulturou. Číňané skutečně dělají vše proto, aby smetli ujgurskou kulturu z povrchu zemského, a dělají to vskutku rafinovaně.

Staré město

Zbytky starého města leží mimo centrum a tvoří tak zvláštní městskou čtvrť obývanou převážně Ujgury. Stará část města Kašgar je fascinující, v důsledku asimilační politiky a jejích požadavků však mizí před očima. Zdá se, jako by se zde život zastavil před tisíci lety, pouze spleť drátů a projíždějící motorky potvrzují současnost. Čím hlouběji vedou úzké uličky, tím působivější se naskýtá pohled na místní obyvatele. Život se zde často odvíjí přímo na ulici. Na ulici si v loužích hrají malé děti. Před domky stojí oslíci, ženy nakupují nebo uklízejí, muži pracují ve svých dílničkách, domlouvají obchody a přitom popíjejí čaj a pokuřují. Místy to vypadá, že lidé žijí doslova v ruinách, neexistuje zde žádná kanalizace.

Jsou i uličky, kde jsou domy těch "bohatších" chudých. Ty jsou pak sice také otřískané, ale jejich architektura jim zde dává vyniknout, především díky dřevěným vyřezávaným terasám a balkónům, které v druhém patře domu vyčnívají do ulice. V takových ulicích jsou dokonce i asfaltové silnice. Dopravu zde zajišťují malé povozy na oslí nebo koňský pohon. Stačí naskočit a zaplatit kočímu 1 yuan. Do ulic nového čínského Kašgaru tyto krásné dopravní prostředky v žádném případě nesmí. Překážely by modernizaci...

Plátěné stany na dřevěných konstrukcích na okraji čtvrti slouží jako "osvěžovny" a "kina", kde místní na několika stlučených dřevěných lavicích sledují místní televizi.

Ulice mají cechovní charakter běžný i pro arabské země. V některých ulicích pracují kováři, v jiných kovotepci, řezbáři, krejčí, hrnčíři, čepičáři, truhláři .... Všichni mají jedno společné, při své práci nepoužívají téměř žádné stroje ani techniku. Vše se vyrábí téměř stejně jako před tisíci lety. Kterému řemeslu patří ta která ulice lze poznat velmi snadno. Před svou dílničkou má každý své zboží vystaveno. Z kovářské uličky se navíc ozývá zvuk kovadliny a řehtání kovaných koních, z kovotepecké rány kladivem do mosazných plechů, z truhlářské létají piliny. Na každém rohu je možné nakoupit ovoce a zeleninu od pouličních prodejců, případně lze navštívit některé ze zdejších malých tržišť. Zajímavým suvenýrem jsou tradiční ujgurské nože. Ty jsou proslavené svou kvalitou, specifickým vzhledem a uměleckým zpracování. Největší možnosti k nákupu nabízejí pravidelné nedělní trhy.

Jak dlouho ještě bude stará čtvrť žít je smutná otázka. Podle počínání stavebních dělníků v okolí je snahou čínské vlády tyto staré čtvrti zlikvidovat a obyvatele přesunout do modernějších bytovek. Opouštět staré město a vracet se do hotelu v „moderní“ (jaké různé významy může toto slovo mít) části města, je nepříjemné.

Zvířecí trh v objektivu digitálu

Je neděle, což znamená hlavně vyhlášený trh. Na zdejší už po staletí vyhlášený nedělní bazar se od nepaměti sjíždí obchodníci ze širokého okolí (i ze 100 km vzdálených oblastí). Bazar by podle všeho měl mít středověkou atmosféru a kromě klasického bazaru je zde i speciální zvířecí (dobytčí) trh s hospodářskými zvířaty - zážitek sám pro sebe. Jenže jak už to v posledních letech v Číně bývá, všechno je jinak.

Trh se otevírá brzy ráno. Kdo nechce být pohlcen davy, musí vstávat ještě před východem slunce, aby byl na místě včas. Cestou k místu, kam se už po staletí chodí obchodovat, lze pozorovat probouzející se Kašgar. Raní šero a přítmí dodává poloprázdným ulicím zvláštní atmosféru. Občas kolem projede obchodník s vozíkem naloženým zbožím a taženým oslem nebo vlastními pedály, sem tam se mihne silueta malé postavy s lopatou v ruce. Dělníci míří i v neděli na některá z mnoha stavenišť, kterých jsou momentálně čínská města plná. Nejen města, ale i hory a dosud neobydlená údolí. Na náměstí před mešitou Id Kah pozorují místní Ujgurové čínskou vojenskou jednotku, která zde nacvičuje kung-fu. Je to výstižné a opět dost smutné. Čím blíže jsou uličky probouzejícího se starého města agoře, tím jsou ulice rušnější. Bazar se nachází na severovýchodě města za mostem přes řeku Tuman, kde by měl být také dobytčí trh. Žádný dobytčí trh už zde ale není. Trh byl dle rozhodnutí místní čínské vlády přemístěn na periferii města, asi 8 km od centra. To aby se zvířata nepohybovala po městě. Podle mínění čínské správy je obchodních center ve městě již dost. Nezbývá, než se řídit instinktem a jít v patách ujgurskému pastevci, který před sebou žene několik telat. Kam jinam by asi s tolika zvířaty směřoval v neděli brzy ráno?

Je to velmi daleko. Po více než hodinovém pochodu na jihovýchodní okraj města, bez potuchy, zda jde pastevec skutečně na trh, začalo zvířat podél cesty a na korbách projíždějících náklaďáků přibývat. Stejně tak mračno prachu v dáli ukazovalo, kde je vytoužený cíl. Z obrubníku chodníku před vstupem na tržiště lze pozorovat hemžení. V prachu ulice stahuje řezník z kůže jednu ovci za druhou. Kolem jsou roztroušené stánky se zbožím všeho druhu. Najíst se lze v provizorních stanových "restauracích", jež nabízí především skopové, které „hostinští“ kupují od řezníka přes cestu, kterej zase ovce kupuje od pastevců za rohem. Mezi tím lidským hemžením ženou pastevci a zemědělci stovky ovcí všech druhů a barev, dřevěné vozíky tažené osly popojíždí z místa na místo, pod nohama se motají kozy a občas je nutno udělat prostor pro projíždějící náklaďák, který na korbě veze krávy nebo býky. V areálu panuje pro středoevropana vskutku nepopsatelná atmosféra, kterou nikde jinde na světě už nezažije.

Trh je rozdělen do několika sekcí, v každé z nich se obchoduje s jiným "sortimentem". Hned po levé straně za vchodem je prostranství vyhrazené pro skot. Pohybovat se zde je nejméně bezpečné. Většinou je dobytek přivážen na korbách náklaďáků či traktorů, odkud je nutno ho dostat dolů, což v případě těžkotonážních býků není vůbec jednoduché. Naopak po pravé straně hned za vchodem podél zdi je místo, kde se lze "občerstvit" a najíst. Řezníci zde stahují a kuchají ovce, v kotlích stanů se vaří skopové a polévka, v provizorních minipekárničkách se peče výtečný ujgurský chléb a v čajovnách je stále připravená horká voda na čaj. V poklidu zde posedávají a živě zde diskutují hrdí Ujgurové společně s Tadžiky, Kazachy nebo Kirgizy. Pokuřují, popíjí čaj a posilňují se polévkou, pečeným nebo vařeným skopovým a chlebem. Hned přes cestu je pak oddělení s kozami všeho druhu. Největší část tržiště však zabírá prostranství s ovcemi. Různé druhy ovcí všech barev a tvarů jsou vzorně seřazeny a svázány k sobě tak, aby si je případný zájemce mohl pohodlně prohlédnout. Smlouvá se, obchoduje, prohlíží zboží, diskutuje nebo jen tak posedává. A úplně v rohu na opačném konci trhu je oddělení oslíků. Staří Ujgurové si je prohlíží a posuzují jejich kvalitu. Pokud se najde zájemce o koupi, začne smlouvání. Vytvoří se hlouček zvědavců a všichni přihlíží napínavému a často velmi dlouhému smlouvání o cenu. Chce-li zde někdo cokoliv koupit a nechce-li ztratit hrdost, tak to jinak nejde. Setkat se lze i s prodejem koní, jaků, vzácně velbloudů.

Ani zvířecí trh na okraji Kašgaru však neunikl dosahu globálního turismu, který dokáže zničit atmosféru kteréhokoliv místa na naši planetě. Zájezdy bohatých turistů, zejména čínských, japonských, ale také ze západní Evropy, rozhodně nevstávají brzy. Turisté jsou k branám tržiště dováženi v luxusních klimatizovaných autobusech čínských cestovních kanceláří. Legrační postavičky vyskakovaly z autobusů ověšeny fotoaparáty a kamerami, vymydlené a v nažehlených soupravičkách se snažily vyhýbat a neušpinit se od kolemjedoucích vozíků či běžících ovcí a ucpávaly si nos před prachem a zápachem. Vtrhly do tržiště a mávaly kolem sebe svou drahou elektronikou a kdovíproč všechno fotily. Bez jakéhokoliv zastavení nebo pozdravu. Jako by vtrhly do zoologické zahrady plné exotických zvířat. Smršť digitálních fotografií, aby doma hleděli, a pak zase rychle zpátky do hotelového pokoje..

Last minute…

Pravý čas zmizet, ale ujgurské nože nelze oželet. Nože jsou to vskutku unikátní a jsou součástí denní výbavy každého opravdového Ujgura. Nosí je v kožených pouzdrech přivázané za opaskem a přestože mají Ujgurové přísně zakázáno nosit zbraně, této tradice se mnozí nevzdávají. Ujgurský nožíř je prodává hned za vchodem, rozložené na dece na zemi. Musí se o ně smlouvat do posledních sil. Výběr trvá dlouho a, ujgurský prodavač předvádí kvalitu nožů na předloktí evropského zákazníka, když ho jejich ostrými čepelemi téměř celé vyholí. Nejlépe vypadá jeden z největších a smlouvání začíná. První návrh padl - 180 yuanů. Pochopitelně není možné souhlasit, i když zároveň nelze u tak mohutného kusu očekávat, že ho vykoupí „pár kaček“. Smlouvání se vede tak, že se do písku kreslí prstem návrhy, diskutuje se, prohlíží. Kolem se postupně vytváří skupinka zvědavců. Jak to asi dopadne. Konečná cena je stanovena k oboustranné spokojenosti. Nůž je za 90 a přídavkem ještě kožené pouzdro.

Na cestu zpět padla volba na místní autobus, na sedadle vedle řidiče. Je potěšen, že může vézt bílého muže.

Krátký pobyt v Kašgaru se blíží ke konci. Není to zklamání, ale rozčarování. Velké rozčarování. Kdo chce vidět skutečný orient, najde pouze jeho zbytky. Kdo chce obdivovat tradice hrdého národa, najde pouze mizející menšinu, která nemá možnost se bránit proti zdrcující „přesile“ ani sebeostřejšími noži.

Jaký bude další osud Ujgurů je velice nejisté. Mají bohužel smůlu. Svět o ně nemá žádný zájem a v podstatě nikdo neví, že je potkal stejný osud, jako Tibeťany. Ujgurům chybí výrazná a mezinárodně uznávaná osobnost typu Dalajlámy a navíc jsou to muslimové. Muslimům doba bohužel nepřeje. Ujgurská kultura je bezbranná pod tlakem silné mocnosti, kterou si mocnosti ostatní, pyšnící se svou demokratičností a okázalým důrazem na dodržování lidských práv (společně se svými slabšími sousedy) snaží předcházet, takže nikdo nemá zájem vměšovat se do vnitřní politiky Číny. Do vnitřní politiky, která se snaží účelovým způsobem donutit rozmanitá etnika, aby opustila svou kulturu, své tradice a své zvyky a podrobila se ohlupující betonové unifikaci, kulturní smrti.

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz