HOME

KANTANAGAR, terakotový skvost

Marian Golis
článek pro časopis Lidé a Země
(verze bez korekce)

Teprve tady si uvědomuji tu skutečnost. V Bangladéši není kámen. V hlavě si promítám uplynulých 14 dnů. Skutečně, ať jsem byl kde jsem byl, tak všude samé bahno, jíl, písek, ale nikde ani malý šutr. A to je důvod proč bengálští umělci excelovali v takzvaném terakotovém umění. Naučili se tvořit a budovat z bahna a jílu. Chrám Kantanagar je toho nejvýznamnější a nejzachovalejší ukázkou.

Nevede k němu žádná silnice: Nenajdete ho ani podle žádných ukazatelů. Leží ukryt na pravém břehu řeky Dhepa, uprostřed políček s rýží, banánovníky a chilli papričkami. V severní Bangladéši v provincii Rajshahi. Kdo ho chce vidět, musí si ho najít. Tak trochu se to podobá hledání pokladu: "15 km severně od města Dinajpur vystoupit z autobusu, prašnou cestou mezi chýšemi vesnice Kantanagar dojít až k řece, zaplatit převozníkovi 5 Taka, na druhém břehu pokračovat rovně do kopce, zahnout do leva, polní cestou mezi políčky asi 10 minut chůze, přeskočit potok a jste u něj".

Ačkoliv jsme v typicky muslimské zemi, tak jednou z nejvýznamnějších památek země je hinduistický chrám Kantanagar, nazývaný také Kantaji. Necelých 300 let odolává vlivům fyziologickým i kulturně náboženským. Tak tomu ale nemusí být navždy. Jaká bude budoucnost chrámu je nejisté. Vzhledem k extrémním vlivům počasí (časté deště a množství soli obsažené v okolní půdě) již malá část terakotové výzdoby vzala za své. Vláda do ochrany památky momentálně nehodlá příliš investovat. Mnozí historici se obávají jeho zániku. Nesvědčí mu ani napjaté vztahy mezi muslimy a hinduisty, které v minulosti několikrát eskalovaly v otevřené násilí a ničení památek hinduistů, kteří jsou samozřejmě v menšině. Není to tak dávno, co v roce 1989 Bangladéš zaplavila vlna náboženského násilí, při níž bylo vyrabováno a podpáleno několik hinduistických chrámů.

Postavit ho dal v roce 1722 Maharadža Prannath, vládce z Dinajpuru, poté co se mu během cesty z Dilí ve snu zjevil bůh Krišna a o třicet let později ho v roce 1752 dokončil jeho adoptivní syn Maharadža Ramnath. Velmi jednoduchý půdorys ve tvaru čtverce o rozměrech zhruba 15 x 15 metrů dává tušit, že stavba není na první pohled ohromující jako třeba jiné hinduistické chrámy či paláce v sousední Indii. Na výšku měří také zhruba 15 metrů a má celkem tři pyramidovité stupně. Jedná se o chrám typu "nava-ratna" neboli "devět drahokamů" (pojem z hindské astrologie vycházející z principu devíti planet, které ovlivňují život na zemi), což bylo symbolizováno devíti ornamentálními věžemi, z nichž vždy 4 korunovali první dva stupně chrámu a devátá největší byla uprostřed na vrcholu třetího stupně. Minulý čas je na místě, protože všechny věže vzali za své při ničivém zemětřesení v roce 1897. Obnoveny už pak nikdy nebyly. Stavba je arkádami otevřena na všechny strany tak, aby poutníci viděli dovnitř svatyně ze všech čtyř směrů.

Nejcennější na celém chrámu je však právě jeho terakotová výzdoba. Jak už bylo zmíněno v úvodu, nedostatek kamene a jiných nerostných surovin donutil zdejší umělce a řemeslníky přizpůsobit svou tvorbu dostupnému materiálu. Tím je v deltě Gangy a Brahmaputry zejména jíl a hlína. Základní suroviny pro výrobu terakotových cihel. Ty jsou formovány pomocí forem nebo ručně a vysoušeny na slunci nebo vypalovány v pecích. Jejich historii sahá až do roku 300 př.n.l.. Terakotové umění se po celá staletí využívalo zejména k výzdobě zdí chrámů a paláců. Motivům se meze nekladly. Ručně byly formovány florální ornamenty, různá božstva hindského a budhistického pantheonu, scény z Ramájámy či Mahabharáty i scény z běžného života. Toto umění ve středověku převzala i islámská kultura, která se v té době začala šířit na území Bangladéše. Jejich výzdoba se však omezuje pouze na florální, abstraktní a ornamentální vzory, které zdobily nejednu mešitu vystavěnou z červených cihel. Živé bytosti zobrazovány nebyli.

Toto všechno je mi známo, když se znaven poledním horkým sluncem usedám ve stínu vysokých stromů před zdmi ukrývajícími chrám Kantanagar. Ačkoliv sem mnoho turistů nezabloudí a pokud nějací, tak jsou to téměř vždy bengálci, tak se zde několik místních podnikavců snaží ve dvou otrhaných stáncích uživit prodejem čaje a sladkých sušenek a obrázky hinduistické božstev a laciných dětských hraček. Vzduch se ani nehne a při pohledu na okolní dění si říkám, že úplně stejně to zde mohlo vypadat před stovkami let. Za zády mi mečí kozy, banda vesnických dětí skotačí kolem dvou telat, která jim byla zřejmě svěřena na hlídání a před vchodem ke chrámu polehává rikša. Vstupuji do dvora, v němž se chrám nachází. Žádné vstupné, jediným živými bytostmi je pár velkých toulavých psů a jedno telátko, které sem zabloudilo.

Desítky umělců, kteří se podíleli na výzdobě chrámu si vskutku dali záležet. Chrám je pokryt zhruba 22000 terakotovým dlaždicemi na nichž je vymodelováno 250000 jednotlivých obrázků, přičemž žádná z nich se neopakuje. Každý kus je originál. Nejčastějšími motivy jsou výjevy z Ramájámy a ze života Krišny. Nemalá část motivů je ale inspirována také výjevy z běžného života. Slouží tak současně jako velice ceněná kronika tehdejší doby. Dovnitř ke svatyni Krišny bohužel není možné vstoupit. Otvírá se však minimálně jednou do roka, a to během hinduistické slavnosti v listopadu, kdy se sem sjíždí stovky hinduistických poutníků z celé Bangladéše.

S prodlužujícími se stíny se loučím s prodavačem čaje a vydávám se na cestu zpátky. Chtě nechtě musím přemýšlet o tom, zda třeba i za 10 let bude ve vesnici Kantanagar stále panovat tak poklidná a uvolněná atmosféra. A zda mistrovství terakotových umělců zůstane zachováno. Pevně doufám, že ano. Věřím, že rozum zvítězí nad emocemi a úcta k historii nad agresivní vodou a solí.

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz