HOME

Bengálský čajový podvečer

Marian Golis
článek pro časopis Lidé a Země
(verze bez korekce)

Sedím a rozjímám. Inspirován okolní rajskou krajinou se utápím v hlubokých myšlenkách. Abych to uvedl na pravou míru, tak vlastně ležím a spím. V odpoledním horkém a palčivém slunci je to jediné, čeho je člověk schopen. Navíc pokud se zcela vyčerpal dvacetikilometrovou jízdou na bicyklu. Ležím natažen ve slaměném přístřešku, kdesi uprostřed čajových plantáží v severovýchodním cípu Bangladéše nedaleko města Šrimangal, kde jsem si ráno v nějaké trafice od místních mladíku půjčil za pár Taka kolo. Jen občas se zmůžu na to, abych pootevřel alespoň jedno oko a zkontroloval situaci v okolí.

Ačkoliv se to při prvním pohledu do mapy nezdá, tak i v zemi rozkládající se v největší deltě světa se může dařit čajovým lístkům. A to dokonce tak, že se s 50 miliony kilogramů čaje ročně Bangladéš drží v první desítce největších producentů čaje na světě, na celosvětové produkci se podílí 2%. To mi nedalo, abych se na to nejel do provincie Sylhet, kde se nachází 90% čajových plantáží Bangladéše, podívat.

Provincie Sylhet se nachází na severovýchodě země vtěsnána mezi nízké kopečky, zasahující sem z indických pohoří Tripura (na jihu) a Kashi a Jainthia (na severu). Odhaduji, že nejvyšší z nich nebude mít více než 300 m. I proto je zde nejpříjemnější klima v celé zemi. Koneckonců i to je jeden z důvodu, proč jsem zde. Aspoň na chvilku si oddechnout od všudypřítomného vlhka a dusna. Teplo, svěží vánek a dostatek srážek vyhovují i zdejšímu čaji.

Městečko Šrimangal, kde jsem se usídlil, je nejenom centrem nejmalebnější části země, ale také čajovým centrem Bangladéše. S pěstováním čaje zde začali už v roce 1857 Britové. Dokonce si tehdy přivezli zkušenou pracovní sílu z indických států Assam, Orissa a Bihar. Od těch dob se to zde příliš nezměnilo. Polovinu plantáži dokonce stále vlastní velké britské společnosti a sběru čaje se stále věnují téměř výhradně potomci původních přistěhovalců z Indie. Tvoří uzavřenou komunitu. Většinou nemají žádné vzdělaní, jejich život je svázán pouze s čajem a už si ani nejsou vědomi svého původu. Na plantážích v provincii Sylhet jich pracuje až 200.000. Pracují od východu do západu slunce, aby za za cca 20-40 kg natrhaných lístků obdrželi v přepočtu 1-2 USD.

Po několika hodinkách nerušeného polehávání mezi kopečky čajových plantáží se vydávám prozkoumat liduprázdné okolí. Asi metr vysokými čajovými keři se prodírám na nejbližší kopec. Malebné sytě zelené kopečky se rozkládají, kam oko dohlédne. Jak se později dozvídám, nachází se v této oblasti hned tři nejrozsáhlejší čajové plantáže na světě! Čaj se sklízí od března do listopadu celkem ve třech hlavních sklizních. Ta nejkvalitnější, monzunová, právě probíhá. Sběrači velmi rychlým pohybem z každého čajového keře otrhávají tzv. tips (vrcholové listové pupeny) a 2-5 vrcholových lístků.

Bangladéš produkuje černý čaj, kvalitou velmi podobný indickému čaji Cachar. Převážná většina ho jde na domácí spotřebu (83%), sto dvacet miliónů lidí ho spotřebuje skutečně hodně. Čaj je zde, jako ve většině muslimských zemí, nejoblíbenější nápoj. Další velká část míří do Pákistánu a nepatrné množství do Velké Británie a do zemí Arabského poloostrova. Bohužel světová konkurence (Indie, Čína, Keňa, atd.) je mnohem silnější - za stejnou cenu nabízí přece jen vyšší kvalitu.

Šálek (častěji sklenička) čaje za 2 Taka (0,7 Kč) si můžete dát skutečně kdekoliv a kdykoliv. Bengálci mají v oblibě černý čaj s mlékem, díky použitému kondenzovanému mléku často velmi přeslazený. Neodmyslitelně patří k jejich životu. Nepotkal jsem snad během mé cesty Bengálce, který by nevypil svoji denní dávku několika skleniček čaje. Čaj je také skvělá příležitost k seznámení, získání informací nebo navázání kontaktu. Stačí se jen na chvilku zastavit u některého stánku nebo přijmout pozvání, kterých je bezpočet. Rázem je cizinec středem pozornosti a má o zábavu i příjemnou společnost postaráno.

S blížícím se večerem nasedám na kolo a vydávám se nazpět. Vím, že na okraji Šrímangalu, hned za plantážemi Finlay se skrývá místo, kde je možné ochutnat skutečnou čajovou raritu. Nikde na celém světě ji nezískáte. Jedná se o pach tala cha. Čaj pěti barev nebo také pěti vrstev (a od letošního roku dokonce už šestibarevný). Nenápadný otřískaný čajový stánek s plastikovými stolečky a židličkami na pomezí plantáží Finlay a políček farmářů žijících na okraji města nese název Nilkantha. I přes svou téměř utajenou polohu ho zná každý v širokém okolí, ale i v zahraničí.

Příprava čaje zabere nějaký čas, čekám asi 20 minut, ale výsledek stojí za to. Horký nápoj ve sklenici má skutečně pět různobarevných vrstev, které se mezi sebou nemísí, a to ani při pití. Čaj připravuje výhradně majitel a autor receptury Romesh Ram Gour, a to za zamčenými dveřmi. Od roku 2003, kdy čaj vznikl, nikdo nikdy neviděl, jak je připravován. Dokonce ani obsluha čajovny! Recepturu střeží Romesh jako nejcennější poklad. Odolal již mnoha lákavým nabídkám na odkoupení receptury nebo na provozování prodeje ve velkých městech. Romesh si je dobře vědom toho, že pokud by tajemstvím bylo odhaleno, přišel by o slávu a možná i o svůj malý čajový bussines. A krom toho se mu právě tady líbí.

Soustředím se na chutě. Každá vrstva čaje chutná jinak. První vrstva má příchuť skořice a kardamonu, pak sladký černý čaj s mlékem, velmi oslazenou chuť zázvoru vystřídá příchuť citrónu a nakonec čaj se silnou dávkou medu. Pomalu se smráká, pomalými doušky usrkuji ze skleničky, odháním komáry a pozoruji toulavé psi opodál. Občas si někdo přisedne, prohodí pár slov nebo na sebe jen tak koukáme a zase jde dál. Po pěšině se kolem trousí sběrači z plantáží. Občas zamečí koza. Prožívám typicky bengálský podvečer.

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz