HOME

BANIA ŠANTA, život bez lásky

Marian Golis
článek pro časopis Lidé a Země
(verze bez korekce)

"Zajedeme do Bania Shanta, chceš?" tajuplně na mne pomrkává Abdur. No jistě, kdo by nechtěl? Exoticky znějící název bezesporu patří nějaké krásné písečné palmové pláži anebo přinejmenším nejlepší bengálské restauraci v zemi. Nacházím se ve městě Mongla na jihu země. A poté co se s naší lodí začneme přibližovat k bahnitému břehu, začínám rychle tušit, že se rozhodně o žádné romantické místo jednat nebude.

Původně jsem do Mongly vyrazil, abych navštívil přírodní rezervaci Sundarbans. Cestu do těchto míst jsem risknul i navzdory monzunovému období, které často díky vytrvalým dešťům návštěvu rezervace znemožňuje. Krásy zdejší přírody zůstanou utajeny i pro mne. Abdur, který mi měl dělat průvodce a kapitána lodi v jedné osobě, má však náhradní plán. Nelze odmítnout. V Bania Shanta strávím dva dny. Ne jako zákazník, ale jako host.

Naše loď přiráží k chatrnému dřevěnému molu, které nás spojuje s rozbahněným břehem. Jinak než lodí se sem člověk nedostane. Bahno je vlastně všude kolem nás. V bahně přešlapuje koza, v bahně si hrají děti, v bahně se povalují odpadky. Tak tohle je Bania Shanta. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říci "čtvrť červených lampiónů".

Riya (22): "Pocházím z chudé rodiny. Otec přišel o loď, s kterou rybařil a neměli jsme z čeho vyžít. Bylo mi 17, když si pro mne přišel můj nastávající manžel. Bez mého vědomí mi ho rodiče vybrali. Museli. Ještě před svatbou mne ale bil a několikrát znásilnil a dokonce mě začal půjčovat kamarádům. Jednou v noci, když už jsem se bála, že mne zase zneužijí, jsem prostě utekla. Domů jsem se vrátit už nemohla. Abych přežila odešla jsem sem, bylo to pro mne menší zlo, než to co jsem zažívala u svého nastávajícího."

Mongla je město na jihu země sevřené mezi rameny řek Passur a Mongla. Nevelké město se může chlubit druhým největším přístavem v zemi. Stovky námořníků a až 8000 dělníků, kteří pracují v docích a přespávají ve zdejších ubytovnách. Děvčata z Bania Shanta tak mají o zákazníky postaráno. Jejich bahnitá čtvrť se však nachází mimo město i mimo přístav a je dostupná pouze lodí. Nikdo o jejich trvalou blízkost nestojí. Řemeslo zde už více než 100 let (jedná se o nejstarší nevěstinec v zemi) provozuje 150-300 žen. Život na okraji společnosti zde má reálnou podobu, včetně "života" po smrti.

Samira: " Dlouho jsem žila s myšlenkou, že pro nás není místo ani tady na zemi ani v posmrtném životě. Dívky z Bania Shanta nesměli být pohřbívány, jako ostatní lidé. Společnost nás nepřijímá ani mrtvé. Většinou těla mrtvých žen končila na dně řeky nebo byla spálena za vesnicí. Ale složili jsme se a koupili si půdu pro vlastní hřbitov. Cítím se teď mnohem lépe, když vím, že po smrti neskončím na dně řeky."

Ačkoliv je Bangladéš muslimská země a tudíž sex mimo manželství není tolerován, tak prostituci se zde docela daří. A to tak, že na rozdíl od ostatních muslimských zemí, kde je přísně trestána, tak v Bangladéši je legální. Dle neoficiálních informací se poskytováním sexuálních služeb v zemi živí až 150.000 žen. Každá z nich má svůj příběh spojený buď s únosem, násilím, znásilněním nebo vydíráním. Nejčastějších příčin, proč se bengálské dívky dostávají do sítí kuplířů, z níž se nelze vymanit, je několik. Tou hlavní je však chudoba. Nemožnost uživit rodinu, která je často početná. Nedostatečné věno a vysoké náklady na svatbu. Stačí pak málo a dívky se stávají snadnou kořistí překupníků a kuplířů. Nejčastěji jsou nalákány na nabídku dobré práce. Zpravidla následuje znásilnění. Tím si překupníci zajistí, že se dívka již nevrátí domů a nebude se moci jednoduše provdat. Tak ji mají v hrsti. Někdy však do nevěstinců utíkají sami, protože jsou pro ně jediným útočištěm, kde lze přežívat a to doslova. O životě se totiž nedá příliš mluvit.

Aysha (24): "Nejsem tady ráda. Muži nás často i bijí, chovají se k nám hrubě. Ale nemám jinou možnost. Lidé z města námi pohrdají, domů už se vrátit nemohu. Nic neumím, ani číst a psát. Nikdy už se neprovdám, nemám žádnou budoucnost. "

Malika (20): "Už od 11 jsem pracovala v textilní továrně. Když mi bylo 12, byla jsem zbita a znásilněna vedoucím naší směny. Pak už jsem se bála jít do práce a musela jsem to říct doma. Rodiče mne vyhodili, byla to pro ně potupa. Chvíli jsem přežívala na ulici a živila se žebráním nebo skládáním cihel než jsem se dostala sem."

V Bangladéši je celkem 14 nevěstinců, všechny o velikosti vesnice. Největší z nich, čtvrť Daulatdia, je v Dháce. Pracuje v ní až 3000 dívek. O dívky se stará "sardarni", starší ženy, které dívky vykupují, starají se o ně a inkasují veškeré jejich příjmy. Průměrný věk, kdy se dívky stávají takzvanými "chukri" (dalo by se přeložit jako "nevolnice") je 14 let. Chukri nemají žádnou svobodu, jsou to většinou dívky, které byly uneseny nebo vykoupeny, případně je nepřízeň osud sama přivedla k tomuto řemeslu. Musí tvrdě pracovat, aby splatili svůj dluh - výkupné, jídlo, ubytování, šaty, atd.. Sardarni jim přiděluje zákazníky a celkově řídí jejich život. Chukri téměř žádné peníze nedostávají. To trvá několik let. Pak se dívka stává svobodnou a může odejít, často je i proti své vůli vyhozena. Nahradí ji mladší a atraktivnější. Vzhledem ke své minulosti však už nemá v životě šanci. Většina žen tak v práci pokračuje mimo nevěstince, alespoň příjem se jim trochu vylepší. Přesto jim ale mnoho nezbude. Většinou pracují na ulici nebo využívají různých hotelů. Z průměrného příjmu 300 Tk za zákazníka (cca 100 Kč), musí podstatnou část odevzdat hotelovému personálu (který část odevzdává policii) a část svému pasákovi. Dívce tak zbude pouhých 100 Tk (33 Kč). Snem většiny z nich je stát se sardardni a provozovat vlastní obchod s prodejnou láskou.

Dalia: "Otec zemřel když mi bylo asi šest. Máma musela tvrdě pracovat jako hospodyně, aby nás uživila. Já jsem se starala o 11-ti měsíční sestru. Žili jsme v Barisalu a nájem byl drahý, často jsme neměli na jídlo. Začala jsem přemýšlet o tom, že bych si měla najít práci. Našla jsem ji jako hospodyně, bylo mi jedenáct. Zaměstnavatel mne ale bil, dostávala jsem pouze jídlo, ale žádné peníze, hrozně jsem se bála. Po roce jsem utekla a dostala jsem se sem. Doma nevědí, co dělám."

Z bahna vyrůstají dřevěné chatrče. Ty přímo na břehu slouží jako malé skromné bary a krámky v jednom. Stlučené z několika prken a se střechou z palmového listí. Za nimi se krčí malinké chýšky, v nichž bydlí a pracují děvčata. Usedám na dřevěnou lavici jednoho z barů. Betelové listy odmítám, čajem nepohrdnu. Panuje zde uvolněná atmosféra. Přisedají si děvčata a zvědavě se vzájemně pozorujeme. Do zdejšího prostředí vůbec nezapadají. I přes okolní špínu a zápach mají na sobě krásné čisté barevné šaty, jsou upravená a výrazně nalíčená, což je v této zemi velmi neobvyklé a ve vlasech mají mašle. "Zigi-zigi?" chichotají se a nechápou, že kvůli tomu tady rozhodně nejsem. Snažím se jim vysvětlit, že se mnou žádný kšeft nebude. Postupem času se smiřují se skutečností, že se mnou si maximálně mohou poklábosit. Abdur si připadá přede mnou i před děvčaty velmi důležitě, když může překládat z bengálštiny do angličtiny. A tak trávíme oba dny posedáváním v dřevěných chýších, popíjením horkého čaje, pokuřování, klábosením s holkami a zapisováním si jejich příběhů, které by v nejednom případě vydali na román.

Anika (16): "Žiji tady od malička. Máma zemřela na nějakou infekci, když mi bylo 11. Ale ujala se mne teta Nora. Nikoho jiného nemám. Od malička jsem věděla, že tady budu muset pracovat, nemám na výběr. Ve 13 jsem měla prvního zákazníka. Jinej život než tady neznám".

Mezi chýšemi se vyjímá velká tabule s obrázkem červené stuhy, symbolem boje proti AIDS. Varuje před riziky nákazy a nabádá k ochraně. V Bangladéši působí několik neziskových organizací, které se snaží alespoň mírnit následky. Snaží se šířit osvětu, kondomy, ale třeba také vzdělání mezi dětmi prostitutek. Jejich práce není marná ani zde v Bania Shanta. Některým dětem se dostává vzdělání, kterého by se jinak nedočkali. Dívky se snaží dodržovat hygienu. I když jejich chýše stojí v bahně, tak uvnitř jsou čisté. Na policích jsou vyskládány hromádky mýdla a v plechových krabičkách připraveny kondomy, které se snaží vždy používat. Chýše jsou velmi stísněné a potemnělé, polovinu prostoru zabírá palanda, zbytek vyplňuje malý stoleček se zrcadlem a židlička. To je veškerý životní prostor každé z dívek. Elektřina zde není a o koupelně nebo toaletě nemůže být vůbec řeč. Většina hygienických úkonů včetně praní nebo mytí nádobí se děje na břehu řeky. Není divu, že dívky jsou často sužovány mnoha nemocemi.

I přes nuzné podmínky, jaké zde panují a rozdílnost osudů, mám při pohledu na dívky pocit, že tvoří jednu velkou rodinu. Dívky si navzájem pomáhají česat vlasy, půjčují si ozdoby, popíjí čaj, vesele vtipkují se zákazníky. Na první pohled zde panuje pohodová, neřku-li idylická, atmosféra. Jako by je společné neštěstí a život v opovržení uzavřel a stmelil do jednoho celku izolovaného od okolního světa. Lásku a rodinu, kterou už zřejmě nikdy nezískají, jakoby hledaly už jen mezi sebou. O jejich příběhy v okolním světě nikdo nestojí.

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz