HOME

Bangladéš, Bangladéš

Marian Golis
článek pro časopis Lidé a Země
(verze bez korekce)

S každým blížícím se protijedoucím vozidlem přivírám oči. Dočasně se ze mne stává fatalista. Svůj osud zde neřídím já. Je v rukou šoféra. Občas se snažím odvést svou vlastní pozornost do stránek deníku Bangladesh Observer, který jsem za 7 Taka koupil na hranicích v Benapole. Řítíme se jednotvárnou krajinou plnou vody a plnou lidí, s nimiž jsme v neustálém kontaktu prostřednictvím hlasitého klaksonu a výkřiků řidičova pomocníka. Samozřejmě prší. A takto tomu bude po celou dobu mého putování po zemi s nejvyšší hustotou obyvatelstva na světě (nepočítáme-li trpaslíky s rozlohou pod 1000 km2).

Do autobusu nasedám v indické Kalkatě v dopoledních hodinách. V Dháce bychom měli být před půlnocí. Přímá linka mezi těmito dvěmi velkoměsty vlastně není přímá. Po několika hodinách relativně poklidné cesty z Kalkaty je jízda přerušena hraničním přechodem v Benapole, který rozděluje Bengálsko do dvou států. Bengálsko je označení pro území rozkládající se jižně od Himalájí, v povodí řek Ganga a Brahmaputra. Ačkoliv se jedná o národnostně jednotné území obývané bengálci hovořícími stejným jazykem, tak je hraničními přechody rozděleno mezi dvě země: Bangladéš a indický stát Západní Bengálsko. Rozdělení území kopíruje náboženskou rozdílnost. Zatímco indické Západní Bengálsko je ze 73% hinduistické, tak Bangladéš obývá 89% muslimů. Území Bengálska je s 900 obyvateli na km2 nejhustěji osídleným regionem na světě. A Bangladéš samotná dokonce s 1200 obyvateli na km2 v tomto směru suverénně vede světové statistiky.

Na hraničním přechodu jsme z indického autobusu vysazeni. Já jsem odveden do policejní budovy vyřídit formality, všichni ostatní spolucestující někam zmizeli. Ještě stihnu zahlédnout můj baťoh na zádech drobného úplně cizího mladíka, jak mizí kdesi v dáli za závorou. S batohem i s ostatními spolucestujícími se naštěstí setkávám asi za půl hodiny, tentokrát již na území Bangladéše. Zde během prudkého podvečerního lijáku všichni přesedáme do autobusu bangladéšského a vydáváme se na divokou noční jízdu přes půlku země. Voda se ostatně stane mým důvěrným společníkem pro další dva týdny.

Už před cestou jsem věděl, že v Bangladéši mohou na cestovatele z Evropy číhat různé nástrahy. Od nepřízně počasí, přes nemoci, věčně upřené pohledy bengálců, dotěrný hmyz, nekvalitní stravu, až po islámské fundamentalisty. Avšak to, že nejpernější chvilky prožiji v roli obyčejného pasažéra autobusu, to jsem nečekal, a to navzdory tomu, že už mám v tomto směru leccos za sebou z jiných asijských zemí. Na cestě z hraničního přechodu do Dhaky sedím hned na prvním sedadle, takže mám bohužel výtečný výhled. Hustým lijákem se řítíme středem silnice. Středem silnice se řítí také náklaďák v protisměru. Zřejmě nikdo neuhne. Klaksony a prudké údery do karosérie. To se řidičův pomocník snaží pomoci s navigací. Úhybný manévr na poslední chvíli a chvilka úlevy dokud se na horizontu či v zatáčce nevynoří další kamion či autobus. Bangladéš má jedny z nejhorších statistik na světě co se týče dopravních nehod. Můj strach je tedy oprávněný. Stačí pár dnů a strach se mění v lhostejnost. Už to neřeším. Co se má stát, to se stane. Život v Bangladéši se řídí svými pravidly. Řidiči jezdí středem silnice, protože v tak hustě obydlené zemi jsou lidé všude a jezdí se rychle, protože kdo bude dříve v cíli bude moci dříve zase vyrazit v nekonečném koloběhu přemísťování osob a zboží.

Nakonec bez úhony křižujeme temnými ulicemi Dháky. Je po půlnoci a život města je výrazně klidnější než za denního světla. Ze tmy se občas vynoří rikša, přes cestu přeběhne toulavý pes a v temných zákoutí podřimují obyvatelé metropole. Vysoké šedivé vlhké budovy tvoří pochmurnou kulisu a spící město působí jako tajuplný labyrint, kde je velmi snadné se rychle ztratit. Postupně se se mnou loučí všichni spolucestující a já zůstávám s řidičem sám, protože vůbec netuším, kde vystoupit a kudy se vydat. Znám název hotelu a tak proplouváme ulicemi a ptáme se rikšů a policajtů a žebráků tak dlouho, dokud se nám ho nepodaří vypátrat. Hotel Ramna je ideálním kompromisem mezi cenou, kvalitou a polohou. Nejdříve budím vrátného, ten budí prvního recepčního, který mne zapíše, ten budí druhého recepčního, který mi vydá klíč a nakonec je ze spánku vytržen i poslíček, který mi musí odnést můj malý batoh na pokoj. Nic neobvyklého. O personál a levnou pracovní sílu rozhodně není nouze, a to ani v těch nejlacinějších hotýlcích v menších městech. Tam se často role poslíčka ujímají malí kluci, často synové majitele.

Ráno je typické. Vlhké dusno podbarvené hustou a hlasitou směsicí zvuků ulice: klaksony a protáčené motory autobusů a náklaďáků, zvonky a nárazy rikšů, provolávání prodejců všeho možného a hukot tisícehlavého davu ulice. Věděl jsem co mám čekat, ale když jsem zhruba v jedenáct hodin dopoledne pohlédnul z balkónu šestého patra hotelu dolů do ulice, tak mi doslova spadla čelist. Řeka lidí a rikš se líně valila a proplétala ulicí a já si vůbec nedokázal představit, že bych se měl stát její součástí. Stalo se. Krátce na to jsem se na sedadle rikši vmísil do davu, jehož jsem se stal po několik týdnů neoddělitelnou součástí.

Vlastně to nebylo ani tak obtížné. Zejména díky povaze Bengálců. Ta je velice otevřená, přátelská a pohostinná. Ale také zvědavá. Evropan si zde musí zvyknout na to, že vždy a všude bude budit stejnou pozornost, jakou budí přítomnost Hollywoodské celebrity v Praze. Obklopen zírajícím davem se člověk cítí zpočátku nesvůj. Několikrát se mi v menších městech stalo, že má přítomnost na ulici vzbudila takovou pozornost, že vytvořený dav zablokoval dopravu. Nesčetněkrát došlo k drobným kolizím zírajících rikšů, kteří se přestali věnovat řízení. A dvakrát musel být dav dokonce rozehnán policistou. V Bangladéši je o návštěvníky z Evropy velká nouze. Chudou zemi, která turistům prakticky nemá co nabídnout, navštíví za rok jen pár cestovatelů dobrodruhů.

Dháka, ležící přímo uprostřed Bangladéše, je přirozeným centrem země. Přelidněná metropole láká chudé obyvatele ze všech provincií. Dvě třetiny obyvatel Bangladéše žijí pod hranicí chudoby. A pokud jim povodeň nebo cyklon vezme i to málo, co mají, což se v této zemi děje poměrně často, vydávají se do Dháky. Většinou nemají co ztratit. Zde se pak snaží najít jakoukoliv práci, aby uživili celou rodinu. Ať už jde o námezdní práci v továrnách zpracovávajících jutu, koželužnách, cihelnách či textilkách nebo jako prodejci všehomožného. Pokud práci seženou, tak mzda ve výši cca 2-4 dolarů na den je pro ně záchranou. Přitom se snaží přežít ve slumech, které vyplňují každý volnější prostor města. Pokud žádnou práci nenajdou, je zde poslední záchrana, a to stát se cyklorikšou. Cyklorikši jsou všude, ve dne či v noci. Za nepatrnou sumu člověka odvezou kamkoliv. Dháka je zkrátka městem s největší koncentrací rikš na světě. Ve dvanáctimilonové metropoli se jich snaží uživit zhruba 400.000. Každý den rozvezou sedm milionů pasažérů a denně ujedou 17,5 milionů kilometrů. Hubení a věčně zpocení rikšové ve špinavých a roztrhaných košilích zajišťují příjem pro zhruba 3 miliony obyvatel Dháky.

Po dvou dnech strávených v Dháce seskakuji na břehu Burigangy z čalouněného sedadla krytého stříškou do deště. Za zhruba dvoukilometrovou cestu platím dvacet taka. U jednoho prodavače kupuji deštník, u dalšího mango a u třetího noviny. Nasedám na parník, který mne deltou Gangy odveze na jih až k přírodní rezervaci Sundarbans, nejsilnějšímu lákadlu pro většinu návštěvníku země. Sundarbans je největší mangrový prales na světě (10.000 km2) nacházejí se v deltě Gangy při ústí do Bengálského zálivu. Vodní svět, do nějž se nelze dostat jinak než na člunu. Unikátní vodní ekosystém je dokonce domovem posledního zbytku populace bengálského tygra. Údajně jich zde žije až 500. Já ho rozhodně neuvidím. Silné monzunové deště mne odsuzují k tomu, abych se s místními brodil bahnem a potloukal městy Mongla, Bagerhat a Barisal. Pokud byste se zde však ocitli v období od listopadu do března, není důvod se do delty za bengálským tygrem nevypravit.

Já jsem opět zpátky v Dháce. Do odjezdu autobusu, tentokrát na severovýchod, mám dvě hodiny čas. Před šestihodinovou cestou do Šrimangalu skvělá příležitost pro oběd. Bengálská kuchyně je na naše poměry skromná a běžná nabídka jídla poměrně jednotvárná, po krátkém čase má člověk vlastně pocit, že je stále stejná. Rýže a čočka jsou základem zdejší stravy. Nejčastěji s rybou, s kuřecím či s hovězím masem v extrémně pálivé omáčce. Jí se pouze rukama, respektive pouze pravou rukou. Levá je stejně jako v Indii považována za nečistou. Zpestřením jsou čínské restaurace. Ano, jsou i zde, ačkoliv číňanů je údajně v Bangladéši pouze 700!

Rybu s názvem Hilsa odmítám, ačkoliv je zde téměř národním pokrmem obzvlášť nyní v období dešťů. Bohužel až tolik času zase nemám. Měl jsem již tu příležitost ochutnat ji. Množstvím drobných kostí hravě předčí našeho českého kapra. Samozřejmostí je výtečný čaj. S mlékem a silnou dávkou cukru nejoblíbenější nápoj bengálců. Požitek ze srkání horkého čaje u místních předčí snad jen žvýkání betelových listů. V ideálním případě si nejraději užívají obojího najednou.

Dalších pár dnů hodlám strávit v provincii Sylhet na severovýchodě země, přesněji v městečku Šrimangal. Noviny však nevěstí nic dobrého. Sever země je sužován silnými záplavami. Některé provincie jsou zcela odříznuty od zbytku země. Novinové titulky počítají mrtvé. Scénář je v tomto ročním období každý rok stejný, mění se jen rozsah tragédie. Do autobusu nasedávám s obavami, zda se dostanu do cíle. Avšak právě díky častým záplavám jsou hlavní silniční tahy vystavěny na vyvýšeném náspu tak, aby na ně voda nedosáhla. S velkou lítostí sleduji z okna autobusu zaplavená území. Z vody trčí stožáry elektrického vedení a kdo má loďku, tak ji používá k přepravě. Život běží všude dál, jako by se nic nedělo, ale je to jen zdání. Později se dozvídám, že letošní živel si vyžádal 298 mrtvých a zhruba deset milionů lidí bylo povodněmi postiženo.

Šrimangal je malé městečko nacházející se v kopcovitém terénu obklopeno čajovými a ananasovými plantážemi. V rovinaté Bangladéši idylické místo pro přesedlání na kolo, jen je potřeba ho někde sehnat. Daří se mi to u mladíků provozujících obchod s cigaretami, slovo dalo slovo a bicykl je za 50 rupií na celý den můj. Úzkými silničkami lze pak na kole křižovat mezi malebnými čajovými plantážemi a užívat si klimatu, které je zde mnohem příjemnější než ve zbytku země. Po dlouhé době neprší a celé dny jsou slunečné! 8 km od města je dokonce možné vstoupit do přírodní rezervace Lowacherra. Džungle, kde lze kromě nepřeberného množství rostlin, hmyzu a ptáků, pozorovat například také gibony.

Čas běží a můj pobyt se krátí, vízum pozbude platnosti během několika málo dnů. Ze Šrimangalu tedy opět přes Dháku mířím k severní hranici s Indií. Ještě netuším, že nejpernější chvilky mne teprve čekají. Rád bych se přes města Dinajpur a Tchakurgaon dostal k velice zřídka užívanému hraničnímu přechodu Burimari. Trasa, kterou jsem zvolil, je velice neobvyklá. Zjišťuji to ovšem až poslední den platnosti mého víza. Není dopravního prostředku, který by mě tam dostal. A to jsem asi 200 km od hranic. Informace od domorodců jsou velice rozporuplné. "Kdepak odsud se na hranice nedostaneš, musíš zpátky do Dháky (cca 600 km!)", ostatní přitakávají. To je zdrcující informace. Pokud se dnes nedostanu do Indie, mám zaděláno na velmi velmi vážné problémy. Jsem rozhodnut nevzdat se a trvám na svém, že do Indie za každou cenu musím. V davu se naštěstí najde dobrák, který radí: "Jeď autobusem do vesnice Boda, tam přesedni na autobus do vesnice Debiganj a tam na rikšu, který tě převeze do vesnice Domar. Odtamtud už ti pojede autobus na hranice" i když nevím, zda tomu mohu věřit, na chvíli mne to uklidňuje. Rychle vrhám baťoh do zaprášeného zrezivělého autobusu jedoucího zmiňovaným směrem. Vystupuji, přesedám, opět vystupuji a opět přesedám, tentokrát na rikšu - aha, zmiňována vesnice je vzdálena asi 20 km, takže cesta rikšou trvá přes hodinu. Konečně jsem v Domaru. "Odsud na hranice? Ani náhodou!" dozvídám se v místní čajovně. Tak teď jsem v háji, někde uprostřed venkova, ani nevím přesně kde a blíží se poledne. Zoufalý neustále opakuji " Burimari, Burimari, …". Místní se chvíli radí, nakonec se shodují "jeď tímhle autobusem, na křižovatce Vadur Dargha vystup a počkej na autobus, který jede na hranice". Opět uklidněn usedám do zaprášeného autobusu. Spolucestujícím vysvětluji situaci. "Kdepak! Nikde nevystupuj! K hranicím by ses nedostal", dva mladící mi nabízí, nechť se k nim přidám a jedu až do Dile. Odtamtud pojedeme společně rikšou dále do městečka Dalia. Jsou to lékárníci a vezou sebou několik obrovských beden s léky. Nezbývá mi než se na ně spolehnout. Vysedáme a všichni tři včetně velké hory beden se rovnáme na rikšu. Neuvěřitelné! Čeká nás asi 20 km cesta se zastávkou na čaj. Na vlastní kůži se tak mohou přesvědčit, že rikšové nejsou pouze doménou Dháky nebo větších měst. Téměř ve stejné koncentraci je naleznete po celé zemi. Jsou dokonce místa, kde zajišťují dopravu mezi městy a vesnicemi, jako zde. Často s 200-300 kilovým nákladem lidí či zboží šlapou do pedálů i desítky kilometrů. S lékárníky se loučím a jsem přesazen na další rikšu, který mě přesune o 10 dalších kilometrů k dalšímu rikšovi a ten dalších 15 km do města Patgram. Odtud pak autobusem do cílového Burimari. A následně opět rikšou asi 30 km na hranice. V podvečer zcela vyčerpán vítězoslavně vstupuji do kanceláře ke kontrole pasu. "Bohužel nemáte vstupní razítko, nemůžeme vás pustit, dokud ho nebudete mít, musíte zpět do Benapole (cca 1200 km!)". Asi po hodinovém dohadování, přesvědčování, telefonování a vzájemných výhružkách, vítězím. Se soumrakem překračuji hranice.

Plný všech možných dojmů opouštím zemi, které přijde na chuť jen málokdo. Já jsem jí na chuť přišel a jsem přesvědčen, že jsem zde nebyl naposledy. Bangladéš nemůže ohromit památkami, přírodou, plážemi ani kulinářskými zážitky. Ohromí vás však svou bezprostředností a vůlí po životě.

 

HOME

 

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz